Skleněný strop (Glass Ceiling) a děravé potrubí (Leaky Pipeline) jsou sociologické termíny používané pro popis problematického a diskriminačního nastavení pracovního, politického, ale například i kulturního prostředí v naší společnosti.
Skleněný strop je metaforou pro řadu neviditelných bariér, jež znesnadňují kvalifikovaným ženám nebo jiným marginalizovaným skupinám postup na vyšší příčky kariérního žebříčku, na prestižní posty a do rozhodovacích pozic.(1) Typicky se nejsilněji týká profesí a prostředí, kterým tradičně dominují muži. Důsledky přítomnosti skleněného stropu, či lépe řečeno celé soustavy stropů, pak popisuje koncept děravého potrubí, jenž upozorňuje na klesající zastoupení žen na vyšších pozicích. Jinými slovy: čím vyšší post, tím nižší počet reprezentantek z řad žen a dalších marginalizovaných skupin.
Metafory skleněného stropu a děravého potrubí lze vztáhnout i na prostředí architektury, které bylo dlouhou dobu ženám zapovězeno. Byť se v rámci středního průmyslového školství mohly ženy vzdělávat už o něco dříve, připomeňme, že vysokoškolská studia architektury se v naší zemi ženám otevřela až v rámci prvorepublikové legislativy na konci roku 1918 a první promovaná architektka, Milada Pavlíková, opustila brány České vysoké školy technické v červnu 1921. Pavlíkovou však rychle následovaly další a počet žen na českých vysokých školách postupně rostl. V padesátých letech se například na pražské technice, tedy největší tuzemské institucí poskytující architektonické vzdělání, pohyboval průměrný poměr absolventek oboru architektura kolem 17 % všech promujících, v šedesátých letech šlo o 28,6 %, v sedmdesátých letech už téměř o 32 % a v letech osmdesátých o 34,7 %.(2) V dekádě následující po Sametové revoluci se poměr zvedl dokonce na 38 %.(3) Brněnská technika pak vykazovala ještě vyšší čísla. V padesátých letech promovalo 18,5 % žen, v šedesátých letech téměř 35,5 %, v letech sedmdesátých poměr mírně poklesl na cirka 31 %, v osmdesátých letech však dosáhl 39 % a mezi lety 1990-2000 šlo o 46,6 % celkového počtu absolventů.(4)
Nárůst poměru absolventek se však nijak zřetelně neozrcadlil do počtu žen zastávajících v oboru prestižní a rozhodovací posty. (Spolu)tvůrkyní diskursu, ať už z pozic vedoucích projektantek, akademiček s profesorskými nebo docentskými tituly či členek řídících stavovských orgánů bylo pramálo. Z ročenek a katalogů československých stavoprojektů a dalších projekčních kanceláří fungujících v rámci centrálně řízeného stavebnictví v bývalém Československu se dozvídáme, že ve vedení ateliérů, neřku-li celých projekčních ústavů, prakticky žádné ženy nefigurovaly.(5) Podobná situace panovala i ve stavovských orgánech. Ve vedení Svazu architektů ČSR nebyla po 14 let od jeho založení v roce 1956 žena ani jedna a v širším ústředním výboru se mezi desítkami mužů na přechodnou dobu objevily pouze dvě (Hana Stašková a Zora Myslivečková).Situace se nezměnila ani při reorganizaci svazu roku 1971. Bezmála čtyřicetičlenný přípravný výbor se obešel bez žen a stejná situace panovala i ve třinácti komisích, které měly na starosti dílčí odbornou agendu. Jedinou architektkou, jež se v době před Sametovou revolucí dostala do patnáctičlenného předsednictva Svazu, byla Růžena Bartková (poprvé byla zvolena v roce 1978, podruhé 1983), a v cirka čtyřicetihlavém ústředním výboru se v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let nikdy neobjevily více než čtyři ženy (postupně se vystřídaly Dana Havránková, Helena Zemánková, Eva Tomsová, Renata Májková, Zdenka Nováková a Radomíra Sedláková).(6) V roce 1992 vznikla Česká komora architektů, ani v ní však zastoupení žen nebylo nijak výrazné: po prvních volbách ve dvanáctičlenném představenstvu zasedla Milena Vitoulová,(7) např. v roce 1995 ale byly všechny posty v rámci představenstva v rukou architektů-mužů.(8)
Viditelně se absence žen ve vyšších pozicích projevila také na vysokých školách. Od konce války až do sametové revoluce se například na fakultě stavební resp. fakultě architektury ČVUT žádná žena nepropracovala do vedení jediného ústavu natož celé fakulty (vůbec první žena na pozici proděkanky FA ČVUT zasedla až v roce 2003).(9) Ve výuce se ženy obyčejně objevovaly na pozicích odborných asistentek, habilitovaných architektek bylo minimum. Kromě Marie Benešové, která však byla absolventkou dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě Univerzity karlovy a na ČVUT vyučovala historii architektury, získala do roku 1989 na technice docenturu jen Milada Radová Štiková (v oboru památkové péče), Dagmar Rybářová a Vlasta Řezníčková. Na Akademii výtvarných umění v Praze se do Sametové revoluce podařilo habilitovat Zdence Novákové,(10) na technice v Brně pak Dagmar Matouškové (v akademickém roce 1967-1968), Libuši Kostelkové (1969-1970) a Růženě Bartkové (1973-1974), která na téže instituci v roce 1987 dokonce jako první žena u nás získala profesuru. Na přelomu 80. a 90. let získala v Brně docenturu také Eva Vodičková a Helena Zemánková, která se o 9 let později stala profesorkou. Žádné další profesury žen devadesátá léta v Brně nepřinesla a mezi docentky s titulem Ing. arch. přibyla pouze Dagmar Glosová (1991-1992).(11) Na FA ČVUT se v 90. letech habilitovala jen Jitka Zelenková a Alena Šrámková. Šrámková se následně, v r. 1999, stala také profesorkou.
Výše uvedené statistiky reflektují fenomén “děravého potrubí” - ačkoliv mezi absolventy*kami oboru bylo v celém průběhu druhé poloviny 20. století architektek poměrně dost, směrem k vyšším pozicím jich znatelně ubývalo a na pomyslný vrchol se ženám podařilo doputovat jen ojediněle. Jaké má ale tento stav příčiny a co konkrétně představuje onen “skleněný strop”?
Genderovanými strukturálními překážkami přímo v oblasti architektury se zabývá například publikace Povolání: architekt[ka] vydaná v roce 2003. Rovinám diskriminace věnovala jeden ze svých textů v knize teoretička architektury Monika Mitášová, která jako jedno z klíčových témat v tomto ohledu vidí nedůvěru vůči architektkám: “Problém nastává, když má být architektka nějakou autoritou. Jakoby žena byla nedůvěryhodná. Jakoby nebylo možné svěřit jí do ruky, finanční obnosy nebo veřejné finance. Jakoby na to žena nestačila. To je jedna oblast diskriminace.”(12)
Upozorňuje také na skutečnost, že ženy vstoupily do architektonické profese až dlouho po tom, co se obor etabloval, ustálila se jeho náplň a také požadavky na jeho vykonávání. Ženy pak “byly dlouho zkoušeny, jestli vůbec dokáží vyhovět kritériím tohoto povolání. Tedy jestli dokáží být správnými architektkami. Nikdo si ale vůbec nepoložil otázku, zda nemohou přinést jiný pohled na architekturu. Nebo jestli prostřednictvím vlastní zkušenosti nemohou definovat jinou koncepci architektury. Takže diskriminace může být i v tom, že architektky jsou vedené k tomu, aby pouze naplňovaly už předem formulovanou představu své profese.”(13) Vzhledem k tomu, že většinou nezastávají mocenské a rozhodovací pozice, mohou tuto tradiční představu jen těžko změnit či narušit. Aby uspěly, musí se tedy přizpůsobovat systému, který byl vystavěn bez nich a bez ohledu na žitou zkušenost většiny žen. Architekturu, jako “pánský klub” popisuje také Henrieta Moravčíková, která upozorňuje na prozaickou skutečnost, která nastala po zestátnění projekčních kanceláří: “V päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch sa (...) rozdeľovali aj úlohy vedúcich ateliérov či riaditeľov projektových ústavov. Ženy, nech už to bolo z akýchkoľvek dôvodov, tieto pozície neobsadili. Obsadili ich muži a už nikdy sa ich nevzdali. Keď prvá generácia riadiacich pracovníkov odchádzala do dôchodku, bez výnimky ich nahradili mužskí kolegovia, ktorých si zvyčajne na tieto pozície sami pripravili. Ženy tak nezávisle od vlastnej vôle nemali takmer žiadnu šancu preniknúť do tohto mužského spoločenstva. Práve táto skutočnosť neskôr ovplyvnila prístup architektiek k významným zadaniam.“(14) Lze se domnívat, že podobně se zapouzdřeně fungovaly nejen projekční kanceláře, ale i stavovské nebo akademické orgány.
Tradiční androcentrické pojetí světa architektury zřejmě souvisí také se zakořeněnou představou architekta cele ponořeného do své práce, jemuž je povolání osudem a věnuje mu prakticky veškerý čas - ať už tvůrčí práci nebo diskusím nad smyslem a kvalitou architektury. Nutno dodat, že na tuto představu soustředěné a nepřerušované kariéry pak navazuje i řada systémových opatření, které jsou v oboru nastaveny. S touto praxí však silně koliduje právě zkušenost většiny žen, které musely (a většinou stále musí) svou práci daleko výrazněji kloubit s péčí o rodinu a domácnost - což nutně znamená daleko méně možností, jak se v oboru prosadit a “dostat do klubu”.
“Jakmile jsem začala mít děti, tak jsem si zakázala soutěže, protože to by člověk nedal,” vzpomínala například architektka Dana Fenclová na jednu z bariér, s níž si musela poradit. Další překážku, jež se vázala ke zkušenosti pečujících osob, zmínila Milena Hauserová v souvislosti se svým návratem na akademickou půdu po několikaleté rodičovské: “Chtěla jsem chytit vítr a posunout se někam dál, tak jsem zkusila, jestli bych se mohla habilitovat. Měla jsem splnit určité množství odborných publikací a odpřednášených hodin. Byly na to kategorie za deset let a za pět let. A já jsem za těch deset let neměla publikace, protože jsem seděla doma s dětmi a za pět let jsem zase nesplňovala tu povinnou výuku - po rodičovské jsem totiž nastoupila jen jako výzkumná pracovnice.” Je vidět, že podmínky pro habilitaci počítaly s kontinuální a nepřerušovanou praxí - a osoby, které z akademické dráhy na nějakou dobu vypadly, se tak z hlediska kariérního růstu dostávaly do nevýhodného postavení. Obdobné podmínky byly ostatně nastaveny i mimo akademickou sféru - zmínit lze například tzv. “průkazy zvláštní způsobilosti”, které měly s otevřením sféry soukromého podnikání po roce 1989 opravňovat držitele*ky k výkonu samostatné projekční činnosti.(15) Požadovaná sedmiletá praxe sice nemusela být kontinuální, vzhledem k tomu, že se do ní však nezapočítávala doba “mateřské dovolené”,(16) pro osoby zastávající pečující úlohu (typicky krátce po absolutoriu) byla vidina samostatného oprávnění poměrně vzdálená.
Alena Šrámková v jednom z rozhovorů tematizovala také nedůvěru, se kterou se jako projektantka musela vypořádávat: „Byl to můj muž, architekt Jan Šrámek, který dostal zakázku, jako byl dům Na Můstku nebo Hlavní nádraží, ale mně by asi nikdo takovou důvěru nedal, protože tyto dvě akce byly příliš na očích. On ale dal tu důvěru mně, jinak bych ty dvě stavby nemohla dělat. Bohužel v Čechách panuje všeobecná nedůvěra vůči ženám […]. Proto jako žena dostávám obtížně zakázky, neboť nejsem vnímána jako rovný partner. […] Dát důvěru architektovi, natož pomocí něho dobře investovat peníze, to si investoři moc rozmýšlí, pokud se jedná o ženu“.(17) Podobně se vyjádřila i Helena Jiskrová: „V době mých studií už byly duší státních architektonických velkokanceláří nadané pilné a citlivé kresličky-architektky. Ale na řízení toho klubu a získávání zakázek tam v čele stál vždy muž. Muži mají v naší kultuře tradičně větší odbornou i ekonomickou důvěru.“(18)
To, že fenomény “děravého potrubí” a “skleněného stropu” nejsou v českém architektonickém prostředí ani zdaleka otázkou minulosti, dokazuje sociologický průzkum provedený roku 2020 z iniciativy profesní komunity Architektky.(19) Z tohoto výzkumu vyplynulo, že řada dnes aktivních architektek vnímá zdejší architektonické prostředí jako nerovné, respektive nereflektující žitou zkušenost většiny žen.(20) Zřejmě tedy nepřekvapí ani přetrvávající disproporce v zastoupení žen a mužů na důležitých postech. Byť v současnosti(21) v České republice studují architekturu zhruba z 60 % ženy, ve veřejném diskurzu a na vedoucích pozicích, jsou stále v početní menšině: například mezi autorizovanými architekty je žen cca 25 % (v posledních letech se mezi nově autorizovanými poměr žen drží na 35 %), na pozici městských architektů*tek se uplatňují jen z 20 % a stejným procentem jsou ženy zastoupeny ve vedení ateliérů na zdejších školách architektury.(22) Ve dvanáctičlenném představenstvu České komory architektů, tedy stavovské profesní organizace, jsou dnes(23) ženy tři (Lada Kolaříková, Klára Salzmann a Markéta Zdebská).(24)
(1) https://sociologydictionary.org/glass-ceiling/#definition_of_glass_ceiling, vyhledáno dne 13. 4. 2022.
(2) Klára Brůhová, Architektura a emancipace. Situace žen na poli architektury v socialistickém Československu. In: Veronika Rollová – Karolina Jirkalová (eds.) Budoucnost je skryta v přítomnosti. Praha: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2021. s. 285.
(3) Statistika vychází z údajů uvedených v knize: Matúš Dulla (ed.) FA ČVUT 1976–2016. Sborník ke 40. výročí Fakulty architektury. Praha: FA ČVUT v Praze, 2016.
(4) Statistika vychází z údajů uvedených v knize: Jan Hrubý. 100 let brněnské školy architektury. Brno: Vysoké učení technické-VUTIUM, 2019.
(5) Klára Brůhová (2021), s. 289-294.
(6) Klára Brůhová (2021), s. 309.
(7) Vedení komory, Architekt XXXIX, 1993, č. 13, s. 10.
(8) Nové vedení komory, Architekt XLI, 1995, č. 12, s. 13.
(9) Matúš Dulla (ed.) FA ČVUT 1976-2016. Sborník ke 40. výročí Fakulty architektury. Praha: FA ČVUT v Praze, 2016, s. 296.
(10) Klára Brůhová (2021), s. 309-311.
(11) Docenturu na brněnské technice získaly ještě Zdenka Lhotáková (1991-1992) a Ivana Žabičková (1998-1999) – obě na ústavu techniky staveb (titul Ing.).
(12) Monika Mitášová, Architekti vytvářejí vojenské pánské kluby a architektky v nich fungují jako múzy nebo ošetřovatelky, in: Povolání architekt[ka], Praha 2003, s. 295.
(13) Monika Mitášová (2003), s. 295.
(14) Henrieta Moravčíková, Neviditeľné architektky: prvá generácia žien v slovenskej architektúre, Architektúra & Urbanizmus 2015, 1–2, s. 99–100.
(15) Pavel Weishaupt, Průkazy zvláštní způsobilosti, Architekt XXXVI, 1990, č. 14, s. 2.
(16) Do roku 1990 se doba péče o malé dítě nerozdělovala na “mateřskou” a “rodičovskou” a operovalo se pouze s termínem “mateřský příspěvek”. Termín “mateřská dovolená” lze tedy s největší pravděpodobností interpretovat jako celou dobu, kterou rodič tráví péčí o dítě. / https://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=107&r=1971&fbclid=IwAR297Oee2jjm-Tw2GhMy3wJP21OJAM73ltSmScU_2RTCCOipZolGWYblgaI, vyhledáno dne 13. 8. 2022.
(17) Povolání: archietkt[ka], Praha 2003, s. 298.
(18) Povolání: archietkt[ka], Praha 2003, s. 299.
(19) Terezie Lokšová – Eliška Pomyjová, Pracovní podmínky mladých architektů a architektek. Výzkumná zpráva, červen 2020. Dostupné na: https://www.era21.cz/vyzkum/, vyhledáno dne 13. 4. 2022.
(20) Terezie Lokšová – Eliška Pomyjová, Pracovní podmínky mladých architektů a architektek. Výzkumná zpráva, červen 2020, s. 41-42. Dostupné na: https://www.era21.cz/vyzkum/, vyhledáno dne 13. 4. 2022.
(21) Údaje z roku 2021.
(22) Alžběta Brůhová, Jiná perspektiva architektek, ERA 21 / https://www.architektky.net/, vyhledáno dne 13. 4. 2022.
(23) Údaj z 08/2022.
(24) https://www.cka.cz/cs/cka/kontakty/samospravne-organy/predstavenstvo, vyhledáno dne13. 8. 2022.
