Milada Pavlíková vyrůstala v Táboře, v rodině „pokrokových myšlenek a snah“. Ty zastával jak Miladin otec Josef Pavlík (městský fysik a vrchní železniční lékař, zároveň ale také buditel, předseda Spolku pro zbudování Husova pomníku v Táboře a osobnost značného kulturního rozhledu), tak ženská část Miladina příbuzenstva. Šlo především o tety z matčiny strany – Annu Honzákovou, první českou lékařku, a Albínu Honzákovou, jednu z vůdčích aktivistek ženského hnutí, absolventku pražské Filozofické fakulty UK a profesorku na klasickém dívčím gymnáziu Minerva. Obě tety byly Miladě příkladem v boji za rovnoprávnost žen a svým životem a prací ji do velké míry inspirovaly. Albína Honzáková ji dokonce sama vyučovala coby třídní profesorka na Minervě. „Děvčata zbožňovala naši třídní a historičku,“ napsala o své tetě Milada. „I já osobně jsem k ní poutána nejen rodinnou páskou, ale také velikou vděčností jako k své učitelce a k člověku, jehož ušlechtilý charakter na mne v mládí tolik působil.“ (Honzáková, 1930, s. 201)
Léta na pražském gymnáziu a především studium dějepisu ovlivnily i další směřování budoucí první české architektky: „K historickým výkladům se navazovaly vycházky do museí a uměleckých výstav Mánesa aj., do starých pražských paláců nebo soukromých zahrad. Jak jsem ráda na ně chodívala! Dojem z takového uměleckého díla, ať už to byl obraz, architektura nebo co jiného, se ve mně zakořenil a působil. Začínala jsem se učit oceňovat krásu výtvoru a skutečně ji celou duší vnímat. Myslím, že tyto dojmy silně spolupůsobily na pozdější rozhodnutí mé životní dráhy, která byla tehdy nezvyklou volbou absolventce klasického gymnasia. Architektura se mi zdála nejkrásnějším oborem, líbila se mi svým širokým polem působnosti i tím, že se všechna výtvarná umění v ní mohla spojit v jeden celek.“ (Honzáková, 1930, s. 202)
Aby Milada prohloubila své znalosti v oboru, současně s dívčím gymnáziem Minerva navštěvovala také přednášky o umění v tehdejším Osvětovém svazu a Umělecké besedě – především Zdeňka Wirtha a Václava Viléma Štecha. Po maturitě v roce 1914 se pak rozhodla učinit další krok na cestě k architektonickému vzdělání. Cesta to však nebyla jednoduchá, neboť studium na „technice“ bylo v té době ženám zapovězeno. Studovala tedy nejprve soukromě a bez nároku na titul. O svých zkušenostech napsala: „… Na přímluvu otce u pokrokových českých profesorů na Karlově univerzitě jsem byla přijata jako soukromá hospitantka na Českou vysokou školu technickou. Od podzimu roku 1914 se mi podařilo s benevolencí pánů profesorů studovat, byť jen soukromě, přece v témže rozsahu jako řádní posluchači, kteří mě kolegiálně přijali mezi sebe. (…) Navštěvovala jsem přednášky, rýsovala, pracovala na projektech a skládala úspěšně zkoušky a dostávala soukromá vysvědčení bez razítek po čtyři roky. Několikrát jsem žádala bezvýsledně ministerstvo školství a říšskou radu ve Vídni o povolení řádného studia, podporována děkanátem fakulty a rektorátem ČVUT v Praze a hlavní intervencí poslance říšské rady prof. Smrčky z Brna. Byla jsem jakousi ‚raritou‘ na technice, která dostávala neplatná vysvědčení. (…) Dnes se divím své troufalosti a obdivuji svůj optimismus, ale byla to jakási posedlost, která se stala hnací silou mých studií.“ (-ZP-, 1975, s. 10)
Řádné studium bylo Miladě Pavlíkové umožněno až na konci roku 1918, kdy jí také byly oficiálně uznány dosud vykonané zkoušky. Necelé tři roky nato, po úspěšném složení státnic (s vyznamenáním, dne 18. 6. 1921), se stala naší první promovanou architektkou. Měnící se době i společenským normám pak odpovídá zápis usnesení komise – ve formuláři musela být přeškrtnuta jak písmena c. k., tak předtištěné oslovení „pan kandidát“.
Záhy po absolutoriu se Miladě Petříkové-Pavlíkové (jméno Petříková přijala po sňatku s architektem Theodorem Petříkem, kterého si vzala krátce poté, co obdržela svůj vysokoškolský diplom) podařilo úspěšně vstoupit také do architektonické praxe. Několik projektů vytvořila ve spolupráci se svým manželem, který byl tou dobou již etablovaným projektantem a profesorem na pražské technice, jiné vypracovala samostatně.
První větší realizací Milady Petříkové-Pavlíkové se stal Domov osamělých žen, zamýšlený jako ubytování kolektivního charakteru pro starší ženy a penzistky v Šolínově ulici v Dejvicích (1922–1924). O něco později vznikl projekt Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech – poskytující útočiště pro osamělé matky s dětmi (1928, spolu s Theodorem Petříkem). „Projekt domoviny,“ poznamenala ve svých vzpomínkách architektka, „(…) je stejně starý s mým třetím klukem. Tenkrát měl tento projekt pro mne zvláštní půvab, poněvadž domovina byla z části řešena jako útulna pro matky s dětmi. Tento obor je mi obzvláště blízký, a v tom směru bych zase ráda více pokračovala.“ (Honzáková, 1930, s. 202)
Inklinace k projektům sociálních staveb pro ženy a (nebo) děti pak Petříkovou-Pavlíkovou provázela prakticky celou tvůrčí dráhu. Zmínit lze například interiéry Dívčí studentské koleje Budeč na Vinohradech (1924), spolkový dům a svobodárnu Ženského klubu českého v Praze ve Smečkách (1929–1933, s Theodorem Petříkem) nebo později mateřskou školu a jesle v Praze-Lhotce (1947–1950, s J. Mayerem). Petříková-Pavlíková je také autorkou či spoluautorkou několika rodinných domů.
Na své architektonické návrhy navázala architektka také přednáškami a teoretickými texty, jako byl „Byt samostatné ženy“ nebo „Bytová kultura“. Publikovala také několik popularizačních článků – například na téma dětské jesle nebo racionální kuchyně. Jak si povšimla už Marie Benešová, v tvorbě architektky (jak projekční, tak teoretické) dominovala díla, která se věnovala tématům ženské otázky a s ní spojené sociální, dětské nebo bytové problematiky, řada realizací také měla do značné míry kolektivní charakter se sdílenými službami. Lze říci, že důrazem na soustavnou službu jinak poněkud opomíjeným skupinám obyvatel se Miladě Petříkové-Pavlíkové podařilo dosáhnout dvou důležitých věcí. Svůj obor – tedy architekturu – obohatila o nové úhly pohledu, přístupy, myšlenky a koncepce; a zároveň pomohla vytvořit lepší prostředí a podmínky pro život a emancipaci žen své generace i generací dalších.
Po druhé světové válce a po zestátnění projekčních ústavů pracovala Milada Petříková-Pavlíková ve stavoprojektu, kde se věnovala především urbanismu. V Rudném projektu později zpracovávala také studijní a zastavovací plány důlních závodů.
Zdroje:
Albína Honzáková (ed.), Československé studentky let 1890–1930, Praha 1930, s. 201–202.
-ZP-, První česká architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.
Marie Benešová, In memoriam první české architektky, Architektura ČSR XLIV, 1985, s. 461–462.
Barbora Žižková, Sociální aspekty v architektonickém díle Milady Petříkové-Pavlíkové (bakalářská práce), Ústav pro dějiny umění FF UK v Praze, 2012.
Klára Brůhová, První posluchačka – arch. Milada Petříková-Pavlíková, ALFA – Bulletin Fakulty architektury ČVUT, 2019, č. 3, s. 5–8.
(medailon vychází z textu Kláry Brůhové pro Královéhradecký architektonický manuál)
