„Tu touhu nás všech, abychom měly ve stáří klidný domov, chce a snaží se splniti Ústřední spolek českých žen. V nejbližší době postaví velký, moderní dům, kde osamělé ženy naleznou vše, co ozlatí jim podzim života. Pokoj zařídí si svým vlastním nábytkem, by kouzlo domova bylo s nimi, společnou naleznou zde jídelnu, klubovnu, čítárnu, vytopené široké chodby, balkony, lékařská péče bude nad nimi bdíti.“ Takto byl popsán v časopise Ženský svět projekt Domova osamělých žen v Praze, zamýšlený jako ubytování pro starší ženy a penzistky.
Realizaci domova se podařilo prosadit především díky Elišce Purkyňové, vůdčí osobnosti Ústředního spolku českých žen, která působila na ministerstvu sociální péče a od roku 1920 zastávala poslanecký mandát. Mezi další podporovatele a podporovatelky patřili například Eliška Krásnohorská, Popelka Biliánová nebo předseda vlády Karel Kramář. Přímá podpora těchto osobností pomohla pro výstavbu pod taktovkou Stavebního družstva pro zřízení útulného domova osamělým ženám zajistit poměrně rozsáhlý pozemek v rámci rodících se Dejvic. Na parcele pak bylo možné postavit několik budov, z nichž dvě vyprojektovala Milada Petříková-Pavlíková (dům čp. 344 a 315) a zbylé syn Elišky Purkyňové, architekt Miroslav Purkyně.
Rohový objekt posazený na křižovatku Šolínovy ulice a dnešní Evropské třídy, který je dílem Petříkové-Pavlíkové, má čtyři nadzemní podlaží, přičemž podél Evropské je objem navýšen ještě o patro páté. Při pohledu z Vítězného náměstí je tak vytvořena nárožní dominanta. Formálně jde o architekturu pohrávající si s prvky obloučkového dekorativismu (nebo chcete-li národního stylu), což je patrné především na plasticky komponovaných fasádách s vystupujícími rizality, válcovitými útvary zdobícími parapety a obdélnými prvky lemujícími okenní otvory. Obdobné tvarosloví využívá také sousední objekt – rovněž od Milady Petříkové-Pavlíkové. Dispozice vyšších pater obou objektů tvořily kromě provozního a hygienického zázemí především samostatné ložnice přístupné z centrální chodby, přízemí zaujímaly z velké části prostory společné (jídelna, čítárna atp.). Jak je psáno v úvodní citaci, soukromé obytné prostory mohly být doplněny vlastním nábytkem klientek, interiérová architektura se zde tedy plně podřizovala vkusu a přání uživatelek.
Zdroje:
Sociální hlídka, Ženský svět. List paní a dívek českých, 26. 5. 1921, č. 9–10, s. 152.
Barbora Žižková, Sociální aspekty v architektonickém díle Milady Petříkové-Pavlíkové (bakalářská práce), Ústav pro dějiny umění FF UK v Praze, 2012, s. 18.
KB
