Tvorbu architektky Daniely Fenclové charakterizuje silný vztah k výtvarnému umění, který uplatnila v celé šíři architektonických úkolů. Během své profesní dráhy se zabývala projekty pozemních staveb, interiérem, výstavnictvím, grafickým designem, návrhy užitých předmětů i volným uměním.
Přestože byl Daně Fenclové vždy blízký grafický design, ve výběru profese nakonec následovala svého otce, architektka Ferdinanda Fencla (1901–1983). Podle vzpomínek Fenclové bylo užitečné, že „doma měla pravítka, příložník, prkno, zásobu pauzáků“ a dodává: „Ale s tatínkem jsem nekonzultovala. Naopak jsem ho spíše držela dál.“ (rozhovor K. Brůhové, 17. 2. 2022) Architekturu studovala nejprve na Fakultě stavební ČVUT, kde ji v prvním ročníku vyučoval František Cubr, který však záhy odešel na AVU. Fenclová vzpomíná i na dvousemestrální předmět „urbanismus“, který zúročila během práce na diplomním projektu u Emila Kovaříka. Zadání spočívalo v adaptaci historického bloku v Praze-Karlíně na víceúčelový dům (1970) s nájemními plochami, výrobou a dílnami. Za studií působila Fenclová také jako pomocná vědecká síla u Milady Radové-Štikové, kde se věnovala tématu památkové péče a rekonstrukcí. Své znalosti z tohoto odvětví architektka záhy využila – když krátce po absolutoriu nastoupila do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. V SÚRPMO začala pracovat v ateliéru Jana Sokola na projektech rekonstrukce areálu Pražského hradu. Mezi lety 1970–1977 se zde spolupodílela na studii celkové rekonstrukce Starého paláce, na úpravách interiéru baziliky sv. Jiří nebo na studii rekonstrukce letohrádku královny Anny. Spolupráce se Sokolem si architektka velmi cenila a považovala ji za pravou „školu architektury“. V období normalizace, kdy byl architekt Sokol sesazen z vedoucí pozice ateliéru, odešla ze SÚRPMO i Daniela Fenclová.
Architektka, dle vlastních slov, toužila po práci na volné noze, což v období státního socialismu umožňovalo pouze absolvování výtvarné školy. Rozhodla se proto pro pokračování ve studiu na Akademii výtvarných umění, u již zmíněného Františka Cubra. Toto období považuje architektka za inspirující a určující moment svého profesního směřování: „Konzultace s profesorem Cubrem probíhaly tak hodinu, dvě, tři týdně. Ale skoro každý večer jsme s ním byli v hospodě. I takové byly diskuse o architektuře. Na ČVUT se moc nediskutovalo. Kdežto Akademie, nebo Sokol, to byla jiná škola, to se úplně otevřely obzory. Cubr uměl učit. A učil tak, že neříkal 'Udělejte to takhle!', ale v diskusi člověka dovedl k lepšímu nápadu. To bylo moc příjemné.“ (rozhovor K. Brůhové, 17. 2. 2022) Studium zakončila diplomovým projektem na téma novostavby pro sbírku moderního umění Národní galerie v Praze na Smíchově (1975).
Po absolutoriu Akademie výtvarných umění se Fenclová stala architektkou-výtvarnicí na volné noze, což do jisté míry určovalo i charakter jejích zakázek. Byla sice v evidenci Českého fondu výtvarných umění, nicméně přes „Fond“ nebylo možné pracovat na kompletních architektonických projektech tak jako v projekčních ústavech. Proto se Fenclová soustředila spíše na návrhy interiérů nebo drobné architektury. Jak sama vzpomíná, přivydělávala si i kreslením perspektiv nebo výrobou drhaných šperků.
K řadě zakázek se architektka, podle vlastních vzpomínek, dostala přes rozvětvený okruh přátel a známých. Právě vazby na umělecké prostředí a spřátelené výtvarníky tvořily přirozenou součást profesního života architektky a definovaly možnosti spolupráce. K prvnímu projektu ve spolupráci se svým tehdejším manželem architektem Petrem Kovářem se Daniela Fenclová dle vlastních slov dostala skrze teoretika umění Jiřího Šetlíka z Akademie výtvarných umění. Zakázka spočívala v návrhu expozice nábytku ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea na zámku Duchcov (1975–1980). Ve spolupráci s Kovářem se architektka podílela také na dalších projektech, postavených na zásadní součinnosti s výtvarníky: sboru Znovuzrození Církve československé husitské v Benešově (1981–1985) a výtvarném návrhu motorestu Naháč (1985).
Od roku 1986 Fenclová spolupracovala zejména s architektem Jaroslavem Koskem. Jedním z východisek společné tvorby byl zájem obou tvůrců o aktuální vlnu postmoderny. Přicházející trendy bylo podle architektky možné uplatnit zejména v interiéru. Postmoderní hravost v díle Daniely Fenclové představují například realizace italského bistra v Dlouhé ulici (1988–1990, s Jaroslavem Koskem), návrh interiéru kavárny v galerii Kampa (1993), studie k přestavbě Wiehlova domu (1986, s Jaroslavem Koskem a Petrem Kovářem) nebo interiéry expozitur Komerční banky, které projektovala samostatně v devadesátých letech. S Koskem se Fenclová účastnila také architektonických soutěží – např. za projekt kostela do Strašnic získali v soutěži z roku 1990 druhé místo. Jejich spolupráce pokračovala i v období po revoluci a zaměřovala se zejména na urbanistické studie územních celků na Praze 4: Brumlovka – Baarova nebo předpolí Michelského lesa U Labutě.
Jednou z oblíbených profesních etap Daniely Fenclové jsou studie malých vodních elektráren z období devadesátých let, které pojala v nekonvenčních formách, podle svých vlastních slov příliš extravagantních na to, aby došly realizace. V návrzích pro vodní elektrárny Štětí a České Kopisty použila řadu organických a nautických prvků, v návrhu vodní elektrárny Obříství (1993) pracovala autorka s nautickými prvky a motivem zelené střechy, která měla asociovat vyzvednutí stavby z úrovně terénu.
Hravé formy a zálibu v práci s barvami uplatňovala Daniela Fenclová také v návrzích městských výkladců a reklam, které zároveň konvenovaly jejímu zájmu o grafický design. Je autorkou portálů, neonových nápisů, velkoplošných malovaných reklam na fasádách domů a propagačních materiálů (např. publikace pro pivovar U Fleků, 1984). Vyzkoušela si také roli výtvarnice pro animace Krátkého filmu, navrhovala dětský nábytek i hračky. Je spoluautorkou naučné dětské knihy Domeček, domek, dům (1981), která za doprovodu ilustrací Petra Kováře vysvětluje typologii architektury a základní stavební postupy.
Zájem o zprostředkování architektury jako profese měla Daniela Fenclová možnost rozvinout i díky svému pedagogickému působení na Fakultě architektury ČVUT, kam nastoupila v 90. letech. Podílela se na ateliérové výuce, nejprve s Jaroslavem Koskem, poté s Jiřím Mojžíšem. Působila také na Ústavu architektonické tvorby v ateliéru Jana Štípka. Mezi lety 1999–2019 vyučovala Základy architektonického navrhování (ZAN) v tandemu s Pavlou Kvízovou.
Od roku 1990 vede Daniela Fenclová vlastní projekční kancelář, kde se v posledních letech zaměřuje na návrhy interiéru bankovního sektoru a projekty rodinných domů.
Zdroje:
Archiv Daniely Fenclové.
Rozhovor Kláry Brůhové a Šárky Malošíkové s Danielou Fenclovou, v rámci výzkumného projektu "Ženy v architektuře", Praha, 17. 2. 2022.
Rozhovor Kláry Brůhové s Danielou Fenclovou, v rámci výzkumného projektu "Ženy v architektuře", Praha, 15. 3. 2022.
Rozhovor Veroniky Vicherkové s Danielovou Fenclovou, Petrem Kovářem, Kurtem Gebauerem a Ivanem Kafkou z cyklu Architektura 80. let: Realizace Petra Kováře a Daniely Fenclové z 80. let, cosa.cz 2021, dostupné z: https://cosa.tv/realizace-petra-kovare-a-daniely-fenclove/, vyhledáno dne 29. 9. 2022.
Rozhovor Veroniky Vicherkové s Petrem Kovářem, in: Petr Vorlík (ed.), Architektura osmdesátých let. Rozhovory, ČVUT v Praze, Fakulta architektury, Praha 2020, s. 236–243.
Rozhovor Kláry Brůhové s Jaroslavem Koskem, in: Petr Vorlík (ed.), Architektura osmdesátých let. Rozhovory, ČVUT v Praze, Fakulta architektury, Praha 2020, s. 244–251.
Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo. Architektura, Praha 2002, s. 55.