V Nizozemsku žijící Helena Jiskrová byla na podzim 1967 jedna z prvních absolventů v „tvůrčí Huti“ tehdy vznikající liberecké kanceláře Sialu, později známé jako Školka Sialu. A to jako zaměstnankyně Městského národního výboru Liberec (MěNV) a postgraduální studentka FSv ČVUT. Střední školu absolvovala v Liberci, kam se během studia také vracela, a mohla sledovat místní ekonomicko-kulturní vývoj města. Z rodinného prostředí si odnesla smysl výtvarný i technický, pojem vícejazyčnosti a smysl pro hru. Po maturitě v roce 1960 byla přijata na Fakultu architektury a pozemního stavitelství (FAPS, pozdější Fakulta stavební, FSv ČVUT v Praze). Zde v novém studijním programu začal obor Architektura až v třetím roce studia. Její přihláška nebyla tehdy komisí kladně přijata, a tak studovala pozemní stavitelství. Technické disciplíny ji sice zajímaly a obohatily, ale po roce se přesto odvážila požádat děkana o vstup na obor Architektura, i když to znamenalo jeden rok zopakovat.
Československý politický a kulturní vývoj opouštěl tehdy tvrdou sovětskou doktrínu a to bylo také cítit v akademickém světě. Do tvůrčích svazů přijížděli architekti, spisovatelé, umělci, hudebníci ze západních zemí na přednášky, které se i zvídavému studentstvu podařilo vystopovat. Nastaly změny umožňující volnou tvorbu a diskusi. To platilo i pro nové studenty architektury na FSv. Helena Jiskrová se díky svému „přestupu“ seznámila s diskusní skupinou při katedře dějin umění a architektury docentky Milady Radové, k jejímž členům patřili Petr Vaďura, Emil Přikryl, Dalibor Vokáč, Martin Rajniš a další.
Ti byli velmi aktivní, pořádali provokující akce, jako byla v roce 1966 výstava Apelace v „Rondelu“ – foyer budovy ČVUT FSv. K té Jiskrovou přizvali s jejím semestrálním projektem na katedře interiéru – návrhem výstavy sanitární keramiky v nafukovacím pavilonu umístěném na Staroměstském náměstí. Téma obsahovalo její technické zájmy, sanitární techniku, pneumatické haly, tehdy novum. Koncept výstavy v provokativním duchampovském duchu „ready made“, Fluxus, zahrnoval performativní destrukci keramiky s možností ponechání si střepů jako suvenýrů jako součást programu. Zakreslení do dobových fotografií s politickými shromážděními lidu dodávalo návrhu i politický náboj doby jejího studia.
Pro diplomní rok si zapsala katedru průmyslových staveb vedenou Emilem Kovaříkem. Téma bylo průmyslový okrsek v Písku. Z několika výrob si zvolila pro diplomní zpracování výrobu kompozitních nápojů tehdy potravinářským resortem připravované novinky Coca-Coly. Navrhla zásobárnu surovin, vody a kompozitu v hlavě vodárenské věže a výrobu vertikálně směřující do kruhové plnicí linky okolo nohy věže. Inspirovaná kruhovými cihelnami tam probíhala distribuce plných a prázdných lahví. Mašina-reklama charakterizuje projekt. V té době byl Petr Vaďura velmi činný teoreticky, psal články a kontaktoval zahraniční vzory. V rámci příprav kongresu Mezinárodní unie architektů UIA v Praze v roce 1967 došlo k setkání s Hansem Holleinem nad tímto projektem v ateliéru SPA Delta.
Po čtvrtém ročníku Jiskrová absolvovala praxi ve Stavoprojektu Liberec u Miroslava Masáka a Otakara Binara. To byl základ jejího návratu do jimi připravované Huti architektury, po vzoru středověké Bauhütte, s ambicí spojit stavitelství s výtvarnými profesemi. Ve stejném roce si zároveň hledala stáž v Nizozemsku. Podařilo se jí odjet za dramatických událostí v srpnu 1968. Od 1. září 1968 nastoupila v amsterdamské kanceláři Bart van Kasteel. Usilovala i o místo u Hermana Hertzbergera, ale silně maskulinní a velmi ekonomický obor byl pro ženu obtížně prostupný. Nakonec nalezla své místo v mezinárodně orientované rotterdamské kanceláři Van den Broek en Bakema, v oddělení van den Broeka. Zdeněk Zavřel, její tehdejší manžel, zde působil již od počátku roku 1968 na stáži u Bakemy.
V Holandsku pokračovaly kontakty s Československem, navštívili ji Miroslav Masák, Emil Přikryl s Daliborem Vokáčem, Petr Vaďura, v Amsterdamu Lidmila Švarcová, v Rotterdamu také Martin Rajniš.
Po společných pokusech získat se Zavřelem další stáž ve Spojených státech, kde provdané ženy neměly automaticky možnost pracovat, se rýsoval liberecký Sial jako nová budoucnost. Když politická normalizace 31. 12. 1969 zrušila platné cestovní dokumenty, zůstala jen jedna volba. Zůstat v Holandsku, nebo se v termínu vrátit. Mezitím se ale naplnila Školka mladšími známými kolegy ze studia. Nevěřili, že by okupace Československa trvala dlouho, a tak se Jiskrová se Zavřelem rozloučili s Bakemou. Jiskrová mířila zpět do Liberce, Zavřel opustil Ateliér Delta v Praze. Od ledna 1970 byli přijati oba do Školky Sialu.
Školka Sialu bylo tvůrčí prostředí založené na vzájemné soutěži mezi svými členy. Zájemci byli většinou troufalí absolventi, inspirovaní technickým aspektem architektonického návrhu. Inspirace modernou začátku 20. století byla doplněna hlavně britskou, rakouskou a americkou současnou tvorbou. Architekt Karel Hubáček byl odvážný experimentátor a velký vzor tehdejší československé architektonické scény. Jiskrová viděla jeho návrh na hotel Ještěd v roce 1963 a později ve Školce mohla sledovat jeho soustředěný zápas o úspěšné dohotovení stavby.
Plán Školky byl umožnit absolventům přechod ze studia do praxe na 1–2 roky, ale větší část účastníků tam zůstala déle. Rezidenční pobyt v přestavěném hostinci Na Jedlové byl v politické situaci postupující normalizace jedinečná životní a pracovní zkušenost. Na Jedlové se žilo a pracovalo. Jiskrová tam byla jediná žena a matka a měla co dělat udržet se v soutěži s volně žijícími kolegy. Zpočátku byli všichni přátelé ze studia, postupem času se pracovní atmosféra měnila: teoretický tmel skupiny, Petr Vaďura, zemřel. Některým se změnila jejich životní situace a odešli.
Kromě společných projektů jako byly přestavba Žižkova a dostavba dolního Liberce dostala Jiskrová práci na územním plánu Bedřichova, kde rozpracovala také návrh závodního lyžařského stadionu s obytným objektem s trojúhelným profilem. Přepona střechy zároveň sloužila tribuně. Plán byl svépomocná dřevostavba pro místní lyžařský klub, ale nakonec nebyla realizována. Další její projekt byl pobytový hotel pro sportovce na Výrovce v Krkonoších: návrh zvítězil ve vyzvané státní soutěži. Znovu použila trojúhelníkový profil ve snaze vyrovnat se s náročným horským klimatem. Určitou kontinuitou s její diplomní prací je výrazný nápis na vrchu objektu, inspirace konstruktivistickou městskou modernou. Během její mateřské dovolené návrh postoupil do druhé fáze, které se ujal Zavřel. Realizován ani později nebyl.
Kromě práce se Jiskrová angažovala v tehdejším kulturním podzemí ve formě ilegálních hudebních slavností na rodinném svahu v Radotíně. Pořádala je se Zdeňkem Zavřelem a několika přáteli. Zvali na ně tehdy ceněné hudebníky a v publiku byli další vzácní hosté. Podařilo se to třikrát.
Jak se dále měnilo politické pole a školkaři stárli, změnily a zúžily se možnosti uplatnění pro její členy. Zdeněk Zavřel začal uvažovat o úplné změně a Helena Jiskrová byla ochotna pomoct vyřešit rodinnou situaci společným odchodem do Nizozemska. S oběma dětmi odešli 2. října 1978.
Zavřel mohl hned nastoupit u van den Broek en Bakema, Jiskrová na sebe vzala péči o děti a etablování rodiny v novém prostředí, pracovala ve volném čase na volné noze na drobných úkolech a společných soutěžích jako byla soutěž na Maritiem Museum Rotterdam a věnovala se studiu ekologického stavění. Roku 1982 zvítězila se Zavřelem a Els Sonnemans s návrhem na transmisi stávající bytovky v Rotterdamu využitím pasivní sluneční energie v druhé evropské soutěži Passive Solar Competition. Roku 1983 získala diplom také na TU Delft, v roce 1984 přispěla k založení kanceláře Bakema Zavrel Architecten, se kterou spolupracovala i jako grafický moderátor. Po odštěpení Atelieru Z se stala krátce i jeho třetím zaměstnancem. Ministerstvo zahraničí ČSR kancelář vyzvalo k soutěži na rekonstrukci československého objektu v Paříži pro zařízení Československého kulturního centra. Návrh zvítězil, ale v roce 1992 ukončil Atelier Z s Jiskrovou pracovní smlouvu a k realizaci v Paříži už nebyla přizvána.
Vedle menších bytových přestaveb se Jiskrová začala zajímat o pedagogickou práci. V Delftu v roce 1988 spolupracovala s Maxem Risseladou na velké putovní výstavě Raumplan versus Plan Libre. S přestávkami mezi lety 1995 a 1998 hostovala jako externí pedagog na Fakultě stavební TU Delft. Pracovní smlouvy pro tyto pedagogy se uzavíraly jen na semestr. Po krátkém skoku na Školu architektury AVU v Praze s Emilem Přikrylem (1995) ji upozornil Mirko Baum na konkurz na místo zástupu profesury na RWTH v Cáchách. Ten vyhrála a měla možnost založit výuku na katedře architektonického navrhování „Ženy ve světě bydlení a práce“ (Lehrgebiet Entwurfsgrundlagen Frauen in der Wohn- und Arbeitswelt). Po dvou semestrech výuky a získání vedoucí pozice ve jmenovacím konkurzu byla tato nová katedra ministryní školství státu NRW zrušena. V Cáchách působila jako jediná žena ve 25členném profesorském sboru.
Znovu hledala místo a přihlásila se do konkurzu na funkci asistentky pro ateliéry návrhu do nově založené Fakulty architektury TU v Liberci. Tam ji přijali jako vedoucí ateliéru a poté byla jmenována hostující profesorkou (1997–1998). Nové osobní důvody ji nutily k neustálému dojíždění. Byla opakovaně lektorkou letních škol a dílen architektury v Liberci (1995, 2003).
V roce 1990 byla spoluzakladatelkou Nadace české architektury a členkou řady soutěžních porot (předsedkyně poroty Grand Prix OA, 2003).
