Beatriz Colomina ve svém textu Collaborations. The Private Life of Modern Architecture podotýká, že otázka po modu operandi párové spolupráce je „špinavým tajemstvím“ architektury. (1) Jak uvádí Marie Davidová ke spolupráci s manželem na projektech pro pražské metro: „My jsme si pro takové věci vytvořili společný styl: když jeden nemohl, ten druhý to za něj dokreslil takovým stylem, že byl výsledek téměř nerozeznatelný od toho druhého.“ (2) Často je práce a tvorba párů tak propojená, že je složité určit původce návrhu. V rámci našeho výzkumu asi polovina architektek pojala za manžela muže stejné profese. (3) Postavení jednoho nebo druhého partnera ovlivňuje také vzájemné vyvažování kapacit, nároky na udržení rodiny pohromadě a finanční stránka. Podle slov Aleny Šrámkové i Věry Machoninové byli jejich manželé ve vedoucí pozici relevantními vyjednávacími partnery pro investory. (4) Ženy absentovaly ve vedoucích pozicích, v reprezentativních přehlídkách a publikacích – uvedeni jsou často právě jen vedoucí ateliérů – manželé. Jak ukázal výzkum časopisů, existuje jistá tendence u tvůrčích architektů „podporovat obraz jednoho hlavního tvůrce“. (5) Ženy jako spoluautorky nezřídka mizí pod zkratkou a kol. (6) To je případ Evy Růžičkové, když se projektantem staveb stal Vratislav Růžička. V ojedinělých případech je autorství připisováno partnerům paritně, jak je tomu u etablovaných autorských párů Věry a Vladimíra Machoninových nebo Miroslava a Nedy Cajthamlových, na základě vítězných soutěží a poté i realizací.
Ze stínu svého manžela se podařilo vystoupit Aleně Šrámkové. Projekt domu ČKD na Můstku v Praze byl po neúspěšné soutěži zadán Janu Šrámkovi a ateliéru Beta. Šrámek bohužel v roce 1978, během projektování, předčasně zemřel. Alena Šrámková dokončila stavbu sama (byla zaměstnána jako zodpovědná projektantka v ateliéru Delta). Realizace (1974–1983) je považována za klíčové dílo architektury osmdesátých let. Díky této realizaci je Aleně Šrámkové jako jedné z mála architektek přiznán status autonomní tvůrčí osobnosti i „autorský rukopis“. (7) Ten je obvykle přisuzován jen mužům-géniům, v případě Šrámkové jej charakterizuje „směřování k jádru architektoničnosti, upřednostňování prostých, nekomplikovaných řešení, uplatňování materiálů v jejich původní podobě. Žádná okázalost“. (8) Koncept „přísnosti“ Rostislava Šváchy se do značné míry zakládá právě na tvorbě Aleny Šrámkové (9) a její dílo je hojně publikováno i vystavováno.
Vedle svého manžela se výrazněji vyprofilovala i Růžena Žertová, jejíž význam podtrhla i vlastní monografie a výstava. (10) Po odchodu ze Státního projektového ústavu obchodu, kde pracovala na rozsáhlých projektech obchodních domů, působila dlouhodobě na volné noze. Od roku 1983 navrhovala a zhotovovala jedinečná hliníková svítidla pro galerijní obchody Dílo, které se staly jejím hlavním zdrojem příjmů. Pro situaci žen v české architektuře je ale možná příznačné, že první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková, která je autorkou mnoha staveb samostatně i v tandemu s manželem Theodorem Petříkem, dosud na monografické zhodnocení své tvorby čeká.
Souhrnem lze říci, že vlastní autorský rukopis, který je přisuzován zpravidla muži-géniovi, byl přiznán jen Aleně Šrámkové, jejíž dílo je publikováno a vystavováno. V ateliérech, které se zapojovaly do soutěží v 60. letech 20. století, byly šance žen omezenější. Pracovní tempo i fluktuace architektů*ek byla vyšší, autorství se běžně připisovalo pouze jednomu architektovi. Ženy úspěšněji vyvažovaly kompetitivní nároky soutěží v párové spolupráci. Existovalo však riziko, že jejich přínos ve finále „zmizí“ v atribuci díla jedinému autorovi. Kolektivní rukopis je možné do určité míry přičítat specializovaným ateliérům, Metroprojektu nebo Atelieru Pavla Kupky v SÚRPMO. Tato pracoviště dávala prostor kreativnímu přínosu jednotlivců na pracovišti, díky flexibilním úvazkům i jasně rozděleným rolím se dařilo udržet stabilní týmy s relativně vyšším podílem žen. Kolektivní akce a výstavy s emancipační tematikou byly výjimkou, stejně tak výhradně ženské kolektivy.
Poznámky:
(1) Beatriz Colomina, Collaborations. The Private Life of Modern Architecture, Journal of the Society of Architectural Historians LVIII, 1999, č. 3, s. 462.
(2) Jan Charvát, Nádech výdech, Praha 2017, s. 112.
(3) Z našeho pracovního výzkumného vzorku k roku 2023 absolvovalo 44 architektek před rokem 1989. Z nich 22 si vzalo muže stejné profese, přičemž v 17 případech spolupracovali i na projektech. Teoretičky ve svých kariérách bývají nezávislejší, pouze jedna z jedenácti byla provdána za architekta (Jiřina Loudová, která ale také na počátku kariéry s manželem projektovala). U absolventek po roce 1989 zatím tři spolupracují s manžely/partnerkou a tři nikoliv.
(4) Alena Šrámková, Baráky v hlavě, in: Petr Volf, Baráky v hlavě. Rozhovory s architekty, Praha 2013, s. 170; Beryl Filsaková – Petr Vorlík, Věra Machoninová, in: Petr Ulrich – Petr Vorlík – Beryl Filsaková – Katarína Andrášiová – Lenka Popelová (eds.), Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků, Praha 2006, , s. 187–189, zde s. 189.
(5) Klára Brůhová – Petra Hlaváčková – Šárka Malošíková, Kde jsou architektky? Odborné časopisy a formování genderových aspektů architektonického diskurzu, Sešit pro umění a příbuzné zóny, 2022, č. 33, s. 38–83, zde s. 48. Podobnou zkušenost „architektovy manželky“ kriticky popisuje Denise Scott Brown, Room at the Top? Sexism and the Star System in Architecture, in: Ellen Perry Berkeley ‒ Matilda McQuaid (eds.), Architecture. A Place for Women, Washington 1989, s. 237–246.
(6) Klára Brůhová – Petra Hlaváčková – Šárka Malošíková, Kde jsou architektky? Odborné časopisy a formování genderových aspektů architektonického diskurzu, Sešit pro umění a příbuzné zóny, 2022, č. 33.
(7) Obvykle je autorství staveb je přisuzováno jedné osobě – „od zrodu ideje přes nároky klienta, kontext, stavebně-technické požadavky atd. až po dosažení výsledné realizace […]“. Oldřich Ševčík, K „autorskému rukopisu“ Aleny Šrámkové, in: Rostislav Švácha (ed.), Alena Šrámková: Architektura, Praha 2020, s. 76–83, zde s. 77.
(8) Tamtéž, s. 78.
(9) Rostislav Švácha, Česká architektura a její přísnost, Praha 2004.
(10) Petr Klíma (ed.), Růžena Žertová. Architektka domů i věcí, Praha 2016.