Eva Růžičková, pocházela z rodiny stavitele Vincence Dvořáka a Anny Dvořákové, vyrostla v Praze-Motole v prostředí nově založené čtvrti rodinných domů. Byla sportovního založení, věnovala se například házené, později motokrosu. V roce 1948 maturovala s vyznamenáním na Střední průmyslové škole stavební ve Zborovské ulici v Praze, kde poznala svého budoucího manžela, Vratislava Růžičku, s nímž sdílela také velkou část svého profesního života. Po absolvování stavební průmyslovky společně nastoupili ke studiu na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Díky předchozímu studiu dobře zvládli vysokoškolskou látku, a proto se nechali v roce 1949 zaměstnat jako „konstruktéři“ v projektovém ústavu Stavoprojekt, v oddělení R pod vedením Viléma Lorence, které se specializovalo na asanace a rekonstrukci památek (Eva Růžičková, životopis, 1961, archiv AVU). Zatímco Vratislav Růžička oblast rekonstrukcí brzy opustil ve prospěch projektování nové architektury, Eva Růžičková zde působila v několika etapách, během reorganizace oddělení do samostatného Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) v roce 1954 až do privatizace ústavu v devadesátých letech.
První léta studia ČVUT trávili Vratislav Růžička a Eva Dvořáková na praxích „staveb mládeže“. Zúčastnili se mj. výstavby tzv. Trati mládeže, železniční trasy mezi městem Banská Štiavnica a vesnicí Hronská Dúbrava na Slovensku. V roce 1950 uzavřeli sňatek na Staroměstské radnici v Praze (soukromý rodinný archiv). Ve třetím ročníku ČVUT, v roce 1951, složila Eva Růžičková státní zkoušku, v následujícím roce se však do studia, vzhledem k aktivitě v zaměstnání a následně péči o novorozenou dceru (* 1951), nezapsala. Její studium na ČVUT skončilo v roce 1953, kdy byla na dobu určitou vyloučena pro „politickou pasivitu“ (Eva Růžičková, životopis, 1961, archiv AVU). K možným těžkostem během studijních let lze také vztáhnout vzpomínku architektka Vratislava Růžičky, který uvedl, že „než se dopracovali k diplomům, tak vždy jeden z nich studoval a druhý pracoval, aby měli z čeho žít“ (Michálková, 1989, s. 5). Za těchto okolností dokončil Vratislav Růžička ČVUT v roce 1952 a ve stejném roce pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění, na Škole architektury vedené Jaroslavem Fragnerem. Eva Růžičková následovala svého manžela v roce 1955 – její předchozí vzdělání jí umožňovalo studovat na Škole architektury AVU, kam ji pozval ke studiu Jaroslav Fragner jako první studentku. Soudě podle záznamů v archivu AVU byla aktivní a úspěšnou studentkou, státní zkoušky vykonala v průběhu studia z různých témat – navrhla studii panelových domů ve Vršovicích, studii zástavby Petřin, dostavbu školy v Řevnicích, úpravu předmostí Jiráskova mostu a rodinný dům. Školu architektury absolvovala v roce 1958. Společně se spolužačkou Alenou Šrámkovou se staly prvními ženami v historii Akademie výtvarných umění v Praze, které zde vystudovaly obor architektury. Svůj diplomní projekt na „zástavbu okolí Národního divadla a návrh budovy na místě [tehdejších] Chourových domů jako objektů sloužících potřebám Národního divadla“ přihlásila Eva Růžičková do prvního kola veřejné soutěže, v níž byl oceněn nejvyšší odměnou a doporučen k rozpracování v její druhé fázi, ze které si architektka odnesla 2. sníženou cenu bez určení pořadí.
Po absolvování řádného studia na AVU byly architektce postupně uděleny další tři „čestné akademické roky“ (1958–1961), během nichž se mohla dále specializovat. Kromě práce na druhé fázi soutěže na zástavbu okolí Národního divadla pracovala Eva Růžičková v učitelově ateliéru na úkolech pro Karolinum a Pražský hrad, jejichž rekonstrukcemi se Jaroslav Fragner v průběhu padesátých a šedesátých let intenzivně zabýval. Podílela se také na dokončení budovy planetária v Praze ve Stromovce (Jaroslav Fragner, 1953–1961), kde je mj. spoluautorkou vyřezávaného panoramatu Prahy v hlavním astronomickém sále. Paralelně byla zaměstnána v SÚRPMO a v průběhu padesátých let se podílela jako spolupracovnice na projektech pro památkovou rezervaci Znojmo, Slavonice, Litoměřice nebo na projektech rekonstrukcí ve Spišské Sobotě a Bardejově na Slovensku. V rámci tzv. akce Z, tedy dobrovolné práce bez nároku na honorář, vypracovala pro tělovýchovnou jednotu projekt loděnice TJ Slavia VŠ v Malé Chuchli a loděnice TJ Slavoj na Zbraslavi (1959–1960).
Své vzdělání akademické architektky prohloubila Eva Růžičková hned v následujících letech, kdy se na AVU, taktéž ve Škole architektury pod vedením Jaroslava Fragnera, věnovala do roku 1965 umělecké aspirantuře. Během studia působila jako odborná asistentka a podílela se na pedagogické činnosti. Jejím hlavním studijním úkolem byla problematika rekonstrukce pražských nábřeží – kde se zabývala pravým břehem Vltavy a její spolužák Zdeněk Rozsypal břehem levým. Vedle činnosti na akademii se Eva Růžičková v plné míře soustředila na architektonické soutěže, jichž se účastnila nejprve samostatně a později společně s kolektivem ve složení Vratislav Růžička, Vlastibor Klimeš a Milan Vašek, kteří taktéž prošli Fragnerovým ateliérem na AVU a toho času byli zaměstnáni v Krajském projektovém ústavu Praha (KPÚ). V období šedesátých let, kdy bylo hledání ideálních architektonických řešení skrze veřejné či vyzvané soutěže na svém pomyslném vrcholu, se kolektiv intenzivně účastnil desítek zadání. Své úspěšné návrhy a studie ze začátku šedesátých let prezentovali na společné výstavě „tvůrčí skupiny architektů“, a jak uvádí katalog, jehož úvod nenapsal nikdo jiný než Jaroslav Fragner, „základním mediem souladu jejich individuálních tvůrčích podílů na kolektivní práci jsou studijní návyky z pracovního klimatu školního ateliéru“. Úspěch skupiny v architektonických soutěžích zdůvodnil Fragner jejich „urbanistickou rozvahou a citem k prostředí a míře, v jejich skladebné výtvarnosti a nadání pro ozvláštnění stavebního díla se smyslem pro výtvarnou účast sochařské a malířské práce a v neposlední řadě v důsledném respektu k nárokům moderního člověka, který vnímá estetické kvality všemi smysly svého organismu“ (Fragner, 1964, s. 3).
Postavení Evy Růžičkové v tvůrčí skupině architektů není s určitostí definováno. V rámci skupiny spolupracovala především na návrzích a studiích vypsaných veřejnými soutěžemi, nikoli soutěží vypsaných KPÚ, na kterých pracovali ostatní architekti skupiny (srovnej Schránilová–Kracík, 2018, s. 579). Je však pravděpodobné, že se v nějaké formě spolupráce podílela také na dalších úkolech, které byly s Krajským projektovým ústavem spjaty. Mezi množstvím soutěžních návrhů, jež se zabývaly významnými lokalitami, nalezneme např. projekt divadla a kulturního domu v Hradci Králové, Národního stadionu v Praze na Maninách, operního a baletního divadla v Pardubicích, areálu Čs. akademie věd v Praze na Pankráci, opakované soutěže na řešení okolí Národního divadla v Praze nebo prostoru pražského Staroměstského náměstí či dostavby Staroměstské radnice. Z mezinárodních soutěží, kterých se Eva Růžičková se svou skupinou účastnila, lze zmínit architektonické řešení mezinárodního hotelu v prostoru jižního předmostí Štefánikova mostu (dříve Švermova, 1966). Největší úspěch přišel v roce 1967, kdy kompletní autorský kolektiv (s Josefem Kožmínem) zvítězil v užší soutěži na administrativní budovu podniku zahraničního obchodu Merkuria v Praze-Holešovicích. Stavbu komponovanou z několika kvádrů s fasádou z lehkého obvodového pláště s pravidelným členěním dovedli v roce 1971 k realizaci. Následovala také řada projektových studií, na nichž Eva Růžičková pracovala pouze se svým manželem Vratislavem Růžičkou, který stále pracoval jako výkonný architekt, i když byl v té době již ve vedoucích funkcích v pražském KPÚ (ředitel 1967–1974, vedoucí ateliéru do r. 1976). Jeden z nejvýraznějších návrhů této autorské dvojice, původně určený k realizaci, je projekt administrativní budovy sídla Ústavu jaderných paliv Čs. komise atomové energie a generálního ředitelství Uranového průmyslu na pražské Zbraslavi (1969–1970). Dominantami rozsáhlého komplexu měly být členité válcové hmoty, v nichž měla sídlit výzkumná pracoviště, generální ředitelství nebo kongresový sál. Mezi další společné práce náleží projektová studie administrativní budovy pro podnik GEOMETAL (1969) nebo studie sportovního areálu Karla Aksamita v Praze 7 (1970). Eva Růžičková je také spoluautorkou studií dvou významných pražských „brutalistních“ staveb – Urologické kliniky (studie 1970) a Centrálního dispečinku městské dopravy (studie 1971, s M. Špačkem) na Novém Městě v Praze, které byly v následujících letech Vratislavem Růžičkou a Borisem Rákosníkem rozpracovány a realizovány (Schránilová–Kracík, 2018, s. 587, 589).
Přestože byla Eva Růžičková na poli soutěží a studií ve spolupráci s manželem a dalšími členy tvůrčí skupiny velmi aktivní, souběžně spolupracovala také se svým učitelem Jaroslavem Fragnerem. V závěrečném roce své aspirantury společně zvítězili v soutěži na rozšíření Chotkovy silnice v Praze (1965), které bylo v příštích letech částečně realizováno. O rok později se zúčastnili soutěže na budovu Národního shromáždění v prostoru u Národního muzea (s I. Štancelem) – v níž tehdy zvítězil návrh „domu nad domem“ Jiřího Albrechta, Jiřího Kadeřábka a Karla Pragera (1966). Ve stejném roce Eva Růžičková přenesla své aktivity do Fragnerova obnoveného mistrovského ateliéru v SÚRPMO, kde spolupracovala na projektech přestavby Pražského hradu – konkrétně na vydláždění a úpravách II. nádvoří, s kašnou od Vincence Makovského (1962–1966) – a rekonstrukce a dostavby Karolina, jež probíhala v několika etapách a dokončena byla až v roce 1968 po Fragnerově smrti (1967) kolektivem jeho žáků a spolupracovníků (M. Bělohradský, J. Lauda, K. Lidický, V. Makovský, K. Pokorný, E. Růžičková, V. Sychra, R. Wiesner). Symbolickým rozloučením s osobností váženého učitele a mentora Jaroslava Fragnera byla realizace jeho posmrtné výstavy v pavilonu SVU Mánes v Praze, na které se Eva Růžičková podílela také jako spoluautorka výtvarného řešení (1969, s Vratislavem Růžičkou a Vlastiborem Klimešem).
Nedílnou kapitolou architektonické profese Evy Růžičkové je její dekády trvající působení na Slovensku, zejména ve městě Levoča. Již v padesátých letech spolupracovala v rámci pracovního úvazku v SÚRPMO na projektech rekonstrukcí objektů ve Spišské Sobotě nebo Bardejově. Po roce 1959 se připojila k manželovi Vratislavu Růžičkovi, když byl pověřen vládním úkolem, který spočíval v radikální transformaci původně tisícihlavé slovenské vesnice jménem Svätý Kríž nad Hronom na okresní průmyslové město s více než dvaceti tisíci obyvateli. Podle vzpomínek architekta Růžičky v Žiaru nějakou dobu pobývali s celou rodinou: „s Evou a malou dcerou jsme si zařídili byt, který nám sloužil jako ateliér a pracovali jsme do úmoru“ (Michálková, 1989, s. 5). Kromě urbanistické struktury města zde podle návrhu V. Růžičky a jeho spolupracovníků vzniklo sídliště, občanská vybavenost, školy, učiliště, hotel a sportoviště. Během sedmdesátých let zpracovali Růžičkovi studii domova důchodců a kulturního domu, jehož projekt vznikl později v Praze v domácím ateliéru v Sibeliově ulici, kde se podle Vratislava Růžičky v momentě, kdy bylo rozhodnuto o jeho realizaci, „zavřeli s Evou na tři týdny […] a vyprojektovali zařízení, za které se nemuseli stydět“ (Michálková, 1989, s. 5). Dynamická stavba s rozsáhlým stavebním programem byla dokončena až v roce 1980 v akci Z, s interiérem přepracovaným architektem Janem Hendrychem (Schránilová–Kracík, 2018, s. 581).
V průběhu sedmdesátých let se Eva Růžičkové vracela na Slovensko také jako projektantka SÚRPMO, kde v součinnosti se Slovenským ústavem památkové péče a ochrany přírody (SÚPSOP) pracovala na projektech rekonstrukce památkových objektů v Bardejově, Prešově, Banské Štiavnici, Spišské Nové Vsi, Oponici u Nitry a Levoči. Pražský SÚRPMO se angažoval při rekonstrukcích na území Slovenska také z toho důvodu, aby vyvážil chybějící kapacity lokálních projektových ústavů a nedostatek specializovaných odborníků. Eva Růžičková viděla nedostatky také v možnostech dodavatelských závodů a v postupném mizení řemeslníků, kteří ovládají historické postupy práce (Šteis,1980, s. 32–33). Právě v Levoči, jejíž památková rezervace čítá přes dvě stě padesát objektů, se architektka podílela na rozsáhlé rekonstrukci a adaptaci historického centra města. Jako hlavní projektantka pracovala s kolegy z „pracoviště 08“ na rekonstrukci řady měšťanských domů, jichž většina byla v havarijním stavu. Navíc adaptace historických budov, které měly sloužit funkcím, pro něž nebyly primárně určeny – obchodní, výstavní, služby, nebo měly být adaptovány pro potřeby soudobého bydlení, nebyla zdaleka lehkým úkolem. Autorství Evy Růžičkové můžeme potvrdit u studie rekonstrukce budovy divadla, víceúčelového sálu a přilehlého hotelu (č. 54 a 55) na Námestí Majstra Pavla, domu č. 4 (Městský úřad), domu č. 20 (dnes Dom Majstra Pavla z Levoče), č. 40 (Spišské muzeum v Levoči) nebo č. 41 (Krajský pamiatkový úrad). Zásahy v památkové rezervaci Levoča se Eva Růžičková zabývala ještě v průběhu osmdesátých let, kdy byla vedoucí ateliéru v SÚRPMO, který (stále) sídlil v původních prostorách Fragnerova bývalého ateliéru na Malostranském náměstí. Po odchodu do penze po roce 1990 zde působila jako konzultantka v oblasti obnovy památek a rekonstrukcí.
Prameny:
Archiv AVU, studentská karta a studentská složka E. Růžičkové
Archiv ČVUT
Archiv Šárky Rubkové
Sbírka architektury, Národní galerie Praha
Literatura:
Jaroslav Fragner, Architektonické soutěže a studie z let 1960–1963. Výstava tvůrčí skupiny architektů V. Klimeš, V. Růžička, E. Růžičková, M. Vašek, Kabinet architektury Praha 17. 9. – 11. 10. 1964, Praha 1964.
Otakar Nový, Obrana architektury 48/68, [katalog výstavy uspořádané u příležitosti 20letého trvání Krajského projektového ústavu v Praze]. Praha: Krajský projektový ústav, 1968.
Otakar Nový (ed.), Jaroslav Fragner. 1898–1967. Posmrtná výstava díla, Svaz architektů, Praha 1969.
Otakar Nový, Architektonická bilance. Praha: Krajský projektový ústav, 1973.
Josef Pechar, Československá architektura, Praha 1979, s. 441–442.
Josef Vebr, Soudobá architektura ČSSR, Praha 1980.
Kdo je kdo, Česká republika 91/92, Praha 1991.
Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999.
Benjamin Fragner – Vladislava Valchářová (eds.), Jaroslav Fragner. Náčrty a plány, Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 1999.
Alena Malá (ed.), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců: 1950–2004, XIII, Ro–Se, Ostrava 2004, s. 152–153.
Renata Vrabelová (ed.), Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice, II, Praha 2020.
Petr Vorlík – Tereza Poláčková – Klára Ullmannová, Rozhovor s Šárkou Rubkovou a Janem Dufkem, in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory. Architektura osmdesátých let, Praha 2020, s. 135–139.
Bohumila Michálková, Architektúra je ako poézia, Nedelná pravda XXII, č. 15, 14. 4. 1989, s. 5.
Anna Schránilová – Matyáš Kracík, Architekt Vratislav Růžička a jeho nejen pražské realizace, in: Zprávy památkové péče LXXVIII, 2018, č. 6, s. 578–589.
