Architektka Marie Davidová projektovala od poloviny sedmdesátých let pro Metroprojekt, podílela se na prověřovacích studiích nové trasy metra, projektech stanic i sadových úpravách v jejich okolí, je rovněž autorkou návrhů drobné architektury pro vestibuly a veřejná prostranství. Pro její práce jsou charakteristické propracované ručně dělané perspektivy. V rámci zakázek ČFVU se věnovala také designu a výtvarné tvorbě na volné noze. Často pracovala s keramikou, k níž měla blízko také díky zázemí rodiny Davidových, která vlastnila keramickou dílnu. Od devadesátých let působí Marie Davidová ve vlastní architektonické kanceláři a jako vedoucí projektantka ve stavební společnosti Agroprojekt. Zaměřuje se na návrhy rodinných domů, interiérů a na územní generely průmyslových areálů.
Marie Davidová, rozená Cihlářová, svým rozhodnutím studovat architekturu navázala na stavitelskou tradici své rodiny. Její děd z otcovy strany vedl stavební a tesařskou firmu v Novém Městě nad Metují, Mariin otec pracoval jako architekt, a i další členové rodiny byli svou profesí zedníci, tesaři nebo stavitelé. Inspirací byly pro Marii Davidovou také architektonické časopisy z doby první republiky, které měla v mládí doma k dispozici.
Po studiu na střední všeobecně vzdělávací škole se Marie Davidová přihlásila na obor architektura na Stavební fakultě ČVUT. Absolvovala v roce 1973 diplomovou prací na téma Výzkumný ústav makromolekulární v Hostivaři a ve svém „předdiplomu“ zpracovávala urbanismus celého komplexu těchto výzkumných ústavů. Nástupní praxe přivedla architektku do národního podniku Investis, kde se spolu s Václavem Martinovským podílela na zpracování katalogu použití konstrukčního systému Trastil. Jak architektka vzpomíná, v zaměstnání, kde měla pracovat s typizovaným neflexibilním konstrukčním systémem, se necítila úplně spokojená. Po několika měsících proto nastoupila do projektového ústavu Metroprojekt, kde byli zaměstnáni také její spolužáci z ČVUT. Jelikož Metroprojekt podporoval další vzdělávání svých zaměstnanců a zaměstnankyň, rozhodla se Davidová podat si současně přihlášku na školu architektury na Akademii výtvarných umění.
Studium na Akademii výtvarných umění Marie Davidová zahájila v ateliéru Františka Cubra, který však v roce 1976 náhle zemřel. Rozpracovanou diplomovou práci na téma Centrum volného času v Praze na Střížkově proto architektka konzultovala především s odbornou asistentkou ateliéru architektkou Zdenkou M. Novákovou a dokončila ji pod vedením Jiřiny Loudové. V projektu, jenž obsahoval také prostory se saunami a relaxačními bazénky, architektka rozpracovala také autorské keramické fontány s motivy šneků a lastur.
I během studia na akademii Marie Davidová pracovala v Metroprojektu. Jako samostatná projektantka zde působila přes 25 let – od nástupu v roce 1974 (právě v době, kdy byla zprovozněna první část pražského metra – úsek trasy linky C) až do roku 1990. Bez zajímavosti není, že kromě Marie Davidové v Metroprojektu pracovala i celá řada dalších architektek – například Eva Břusková, Miroslava Derynková, Zoja Dvořáková-Kuchyňková, Anna Hübschmannová nebo Alena Martínková.
Profesní působení mladé architektky Marie Davidové v projektové organizaci bylo paralelně propojeno s důležitými životními událostmi, které měly vliv na její pracovní rozvrh. První roky v Metroprojektu studovala Akademii výtvarných umění, proto nejprve pracovala na částečný úvazek. Později architektka skloubila své pracovní povinnosti s péčí o rodinu, v čemž jí, jak sama vzpomíná, Metroprojekt vycházel vstříc. Práce se však v takových případech často nosila domů a rýsování po večerech bylo běžnou praxí.
Marie Davidová působila ve středisku 2, které vedl architekt Vladimír Uhlíř. Její první realizací byl větrák metra C v Praze na Pankráci (1975). Poté se věnovala veřejnému prostoru, v dobovém názvosloví „úpravám povrchů a sadovým úpravám“ v okolí stanic metra. Jedním z těchto projektů bylo například okolí stanice Sokolovská (Florenc, 1982) autorů Vladimíra Uhlíře a Zoji Dvořákové-Kuchyňkové.
Zásadní prací Marie Davidové pro Metroprojekt byl návrh severního vestibulu stanice metra Moskevská (Anděl) a spolupráce na jižním vestibulu, který zpracovávala architektka Eva Břusková. Kromě celkové koncepce vestibulu se Davidová dostala i k projektům interiérů obchodní vybavenosti. Samostatně nebo v týmu pracovala konkrétně na stánku PNS (Poštovní novinové služby), bufetu a snack-baru ve stanici Moskevská. Jak architektka vzpomíná, tyto drobnější projekty nebyly zadávány přímo Metroprojektem, ale buď přes Český fond výtvarného umění, nebo přes Architektonickou službu. Vzhledem k tomu, že o zakázky z ČFVU se díky svému postavení akademické architektky mohla ucházet sama a na zadání od Architektonické služby mohl aspirovat její manžel, architekt a rovněž zaměstnanec Metroprojektu Josef David, dostali se, ať už samostatně, nebo společně, k celé řadě zajímavých zadání. Spolupráce manželů se ale prý promítla i do občasné vzájemné výpomoci na projektech přímo pro Metroprojekt. Architektka k formě spolupráce uvádí: „My jsme si pro takové věci vytvořili společný styl: když jeden nemohl, ten druhý to za něj dokreslil takovým stylem, že byl výsledek téměř nerozeznatelný od toho druhého.“ (Charvát, 2017, s. 112)
V roce 1987 přešla Davidová v rámci Metroprojektu do Střediska komplexních služeb, kde působil jako vedoucí architekt Miroslav Suchý, a začala se věnovat prověřovacím studiím nové trasy metra D, v nichž zpracovávala návaznosti stanic metra na okolní terén a zástavbu. Věnovala se například lokalitám kolem nádraží Vršovice, nádraží Krč, okolí stanic metra Mládežnická (Pankrác), Nuselská nebo Olbrachtova.
Další skupinou zadání, na kterých architektka pracovala, byly studie úprav veřejných prostor a pěších zón v centrální části Prahy. Zahrnovaly především návrhy dlažeb a vybavení novým mobiliářem. Marie Davidová takto projektovala mimo jiné prostory Hradčanského náměstí nebo ulic Slezská, Londýnská a Anglická.
Kromě architektonických projektů se architektka po celou svou profesní dráhu věnovala také keramice, designu a užitému umění. V projektu brouzdaliště pro mateřskou školu ve Štěchovicích vytvořila například keramické exteriérové plastiky (1981). Tyto i jiné práce v keramice měla Davidová možnost prezentovat, po boku grafických prací svého manžela, v roce 1981 na výstavě v Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách nebo během Salonu užitého umění v roce 1989. Práci v jiném materiálu a řemeslný talent projevila Davidová v návrzích loutek pro hru Havlíčkův návrat (1988) uvedenou v divadle v Řeznické ulici v Praze, které realizovala společně s loutkářem a scénografem Karlem Vostárkem.
Po revoluci začala Marie Davidová pracovat soukromě, v polovině devadesátých let navázala spolupráci s Agroprojektem, k čemuž dodává: „Potřebovala jsem, aby se někdo staral o zakázky i o profesanty. V devadesátých letech se často stávalo, že lidé nezaplatili. Jako žena jsem [zaplacení] velmi těžko vymáhala. Takže pro mě bylo lepší, že Agroprojekt si to uměl z těch lidí vymoci.“ (rozhovor K. Brůhové s M. Davidovou 12. 5. 2022) Ačkoli Agroprojekt svým názvem navazuje na projektový ústav, který se v období před rokem 1989 zaměřoval na stavby pro zemědělství, spektrum zadání, ke kterým se jeho prostřednictvím architektka dostala v 90. letech, tyto charakteristiky překračuje. Šlo například o územní generely výrobních, skladištních areálů, ale i rekonstrukce nádraží v Týnci nad Sázavou nebo prodejny potravin či stavebnin. Marie Davidová se realizuje také v oblasti projektování rodinných domů, např. dům Jitky Zamrazilové v pražských Cholupicích z roku 2005.
Zdroje:
Rozhovor Kláry Brůhové s Marií Davidovou, v rámci výzkumného projektu "Ženy v architektuře", Praha, 12. 5. 2022.
Archiv Marie Davidové.
Jan Charvát, Metrovize [Metrovisions], Praha: BiggBoss, 2019.
Jan Charvát, NV: Nádech – výdech, Praha: BiggBoss, 2017.
Stanice Moskevská, Architektura ČSR XLV, 1986, č. 4, s. 160.
Evžen Kyllar, Moskevská a Pražská, Československo-sovětská spolupráce na architektonické úpravě stanic pražského a moskevského metra, Architektura ČSR XLII, 1983, č. 6, s. 256–259.
