Nejspíš každý z nás někdy zaslechl příběh o velkém architektovi, případně umělci, který se dokázal díky svému talentu a píli dostat až na vrchol. První promované české architektce Miladě Petříkové-Pavlíkové k tomu, aby mohla architekturu studovat, samotný talent nestačil. Nepomohla ani podpora tehdejší elity a představitelů české akademické obce.(1) Změnu přineslo až nové společenské uspořádání nastolené po roce 1918.
Institucionalizace vzdělávání
Začátky institucionalizovaného vzdělávání jako takového jsou v českých zemích pevně spjaté s Marií Terezií, která prosadila povinnou školní docházku v Rakousku-Uhersku. Ovšem k jejímu zavedení fakticky došlo až o téměř sto let později přijetím tzv. Hasnerova zákona v roce 1869, který ji začal vyžadovat a kontrolovat. Přestože původní reforma nedělala rozdíly mezi vzděláním chlapcům a dívek, v praxi tomu tak nebylo. Výuka dívek byla zaměřená na tzv. industriální vzdělávání. Pod tímto pojmem se schovávaly různé domácí práce, protože dívky byly stále vnímány primárně jako hospodyně, pečovatelky či chůvy. Obecně vzdělávací předměty byly ve výuce oproti chlapcům zastoupeny pouze pětinově.(2) Ve druhé polovině 19. století také stále ve většinové společnosti převládal názor, že vzdělání by mělo být určeno především dívkám z chudých poměrů jako východisko z nouze. I proto byly od 60. let 19. století zřizovány spolky na podporu vzdělání žen, které předcházely vzniku prvních středních škol určených dívkám. Tyto školy nabízely praktické kurzy účetnictví, šití, psaní na stroji a kreslířský kurz,(3) jejichž prostřednictvím dívky získávaly dovednosti vedoucí k dosažení výdělečné práce. U dívek, které byly zajištěny díky majetku rodičů, se upřednostňovala tradiční výchova. Dívky se měly naučit domácí práce, konverzovat v cizím jazyce, nejlépe ve francouzštině, hrát na hudební nástroj, zpívat, tančit a kreslit tak, aby mohly dobře zastávat roli ideální manželky. Většinová společnost na jejich vzdělání stále pohlížela víceméně jako na něco nepotřebného a zajištěné dívky neměly zabírat pracovní místa potřebnějším.(4) Jednou z nejhlasitějších kritiček tohoto polovičatého přístupu ke vzdělávání dívek byla Eliška Krásnohorská. Sama opakovaně upozorňovala na skutečnost, že dívky často opouští školy pologramotné: v šestnácti letech vycházely soukromé dívčí školy s menšími znalostmi, než měli dvanáctiletí chlapci ze státních škol.(5) Eliška Krásnohorská proto zakládá v roce 1890 první soukromé české ženské gymnázium Minerva, jehož cílem bylo připravit své studentky na vysokoškolské vzdělání. První absolventky Minervy sice nemohly být přijaty na univerzity jako řádné posluchačky,(6) přesto si mnohé z nich po maturitě našly způsob jak ve studiu pokračovat.
Z uvedeného vyplývá, že otázka vzdělávání žen dlouho nebyla širším společenským tématem. Ujala se jí až nově vznikající ženská hnutí. Očekávala, že vzdělání zajistí ženám plnohodnotné společenské postavení rovnocenné mužům a poskytne jim příležitost zapojit se do veřejného dění. Ženská hnutí se věnovala celé řadě činností, skrze které usilovala o lepší postavení žen ve společnosti - od charitativních akcí, které pořádaly ženy z vyšší společnosti na podporu žen z chudých poměrů, podpory kultury, osvětové činnosti, vydávání vlastních periodik až po zakládání prvních spolků pro vzdělávání dívek a žen. Větší změny však přinesl až vznik samostatné Československé republiky s novou ústavou, která znamenala formální zrovnoprávnění žen s muži. Následné období první republiky bylo pohledem ženských hnutí obdobím snahy o uvedení práv zaručených ústavou do praxe. Ženské spolky se o to snažily především pomocí osvětové činnosti, později se samy kvalifikované ženy podílely na legistalivních návrzích a jejich schvalování v parlamentu.
Uměleckoprůmyslové vzdělání
Dříve než architektuře a tzv. vysokému umění získaly ženy možnost věnovat se uměleckému průmyslu. Tuto skutečnost formoval názor převládající ve většinové společnosti přelomu století, že ženy jsou více závislé na viděné skutečnosti a její nápodobě než muži(7) a nemají dostatek fyzické síly ani abstraktního myšlení(8) – což je diskvalifikovalo z oborů jako je sochařství nebo právě architektura. Dobové přesvědčení o biologické předurčenosti reflektuje například kniha Die Frau und die Kunst z roku 1900 od Karla Schefflera. Scheffler uvádí, že pro architekta jsou nezbytné typicky mužské vlastnosti, mezi které počítá vůli tvořit, zodpovědnost či myšlení zohledňující skutečnost. Oproti tomu žena se podle pisatele pohybuje ve sféře instinktů a pocitů a postrádá mj. analytické, abstraktní, matematické, prostorové, strukturální a konstrukční myšlení.(9) Ženu považuje za bytost nedostatečně racionální, tedy neschopnou věnovat se vysokému umění. Jiní autoři ženám pro změnu vyčítali jejich „praktický smysl“ a nedostatek citu a kreativity pro opravdové umělecké dílo. Žena byla v jejich očích vždy konstruována jako binární opozice k muži-umělci-géniovi. Ať už tedy byly ženám přisuzované jakékoliv vlastnosti, výsledek byl vždy stejný: ženy nejsou od přírody uzpůsobené věnovat se vysokému umění.
Tento stereotyp byl přítomen i při založení Uměleckoprůmyslové školy v Praze(10) v roce 1885, kdy kromě běžných řemeslných oborů byla zřízena i tzv. dámská škola. Jejím záměrem byla podle proklamací snaha pozvednout úroveň řemeslných prací, které se uplatňovaly při vedení a výzdobě domácnosti. Absolventky měly být vedeny k „uměleckému vzdělání, které doplňuje všeobecnou výchovu, šíří dobrý vkus a případně dává žákyni možnost živit se uměleckoprůmyslovou činností.“(11) Studentky se věnovaly hlavně odvětvím považovaným za bližší „ženskému naturelu“ jako je krajkářství, vyšívání, tkaní či kresba a malba výhradně rostlinných motivů. Tyto tradiční „femininí“ obory byly vnímány sice jako potřebné, ale druhořadé.(12) Vyčlenění tzv. dámské školy bylo odpovědí na dobovou poptávku zrcadlící vnímání žen a jejich schopností. Samotná existence dámské školy nicméně nutně neznamenala vyřazení žen z ostatních vyučovaných oborů, důkazem může být pravděpodobně první studentka architektury v Čechách, Růžena Fričová, která byla ve školním roce 1906/07 zapsána do ateliéru Jana Kotěry, ovšem kvůli neomluveným absencím byla na konci školního roku ze seznamu studentů vyškrtnuta.(13)
Architektura byla na uměleckouprůmyslové škole jedním z devíti základních vyučovaných oborů. Růžena Fričová však byla ve své době nejspíše výjimkou, neboť ve větší míře se studentky tohoto oboru začaly objevovat až téměr o dvacet let později – v ateliéru Pavla Janáka. Jako první zde absolvovala Hana Kučerová-Záveská v roce 1927 a do konce první republiky vyšly z Janákova ateliéru další dvě absolventky. V roce 1933 to byla Jarmila Fridrichová, o 4 roky později Eva Outratová-Strimplová. V roce 1928 byla zřízená druhá škola architektury pod vedením Otakara Novotného, podle dostupných pramenů(14) však z jeho ateliéru během První republiky žádná absolventka nevzešla.
Pražská uměleckoprůmyslová škola byla jedinou střední školou v Československu, kde bylo možné studovat přímo architekturu. Na některých středních stavebních školách se však na výuce podíleli přední čeští architekti té doby, za všechny jmenujme Oldřicha Starého, který vyučoval mimo jiné na Vyšší průmyslové škole v Praze, kde za jeho působení odmaturovala Edith Rindlerová, dřívější absolventka Bauhausu. Kromě ní Bauhaus studovaly další dvě studentky spojené s Československem – Mathylde Wienerová a Inge Stipanitzová.(15)
Před tím než se ženám plně otevřela možnost studovat architekturu a příbuzné obory jak na středních, tak vysokých školách v Českých zemích, se některé z nich vydaly studovat do zahraničí. Nejvíce zmapován je osud Zdenky Košákové,(16) která vystudovala zahradnickou školu v Bad Köstritz a po návratu zpět do vlasti si otevřela v Praze úspěšnou praxi jako zahradní architektka. Dá se předpokládat, že studentek z Čech bylo v zahraničí více, obzvláště před zavedením koedukace v Československu.
Vysoké školy
S tím jak se pomalu rozšiřovaly možnosti středoškolského vzdělávání, rostla poptávka žen i po vzdělání vysokoškolském. Před zavedením koedukace v roce 1918 mohly ženy plnohodnotně studovat pouze na filozofické fakultě (od 1887) a fakultě lékařské (od 1902),(17) ostatní fakulty mohly navštěvovat nanejvýš jako hospitantky.(18) Pro absolventky vysokých škol také až do vzniku samostatné republiky platilo několik omezení, z nichž nejvýraznější byl celibát.
Krátce po promoci první české lékařky Anny Honzákové (1902) se rozbíhá i debata o studiu žen na technických univerzitách. O sedm let později se profesorský sbor na české technice vyslovil pro studium žen a doporučil jim studium několika oborů včetně architektury a stavitelství. Jediný oficiální protest tehdy vznesla delegace rakouských stavitelů, a přestože nebyl seriózně podložen a ani se nesetkal s širší podporou, nebylo ženám studium povoleno.(19) Na I. sjezdu Federace českého studentstva v roce 1913 se inženýr Josef Vrba při svém vystoupení věnovanému reorganizaci technického studia jasně vyjádřil pro umožnění řádného studia ženám. Poukázal i na to, že pokud mohou ženy studovat střední technické školy, tedy průmyslovky a reálky, které jsou přímou přípravou na techniku, není důvod, aby nemohly být jako řádné posluchačky zapsány i na vysokou školu. „Talenty nemohou být nikdy na škodu,“ dodal s tím, že náročnost studia odradí ty, které nemají o studium skutečný zájem.(20)
Prvního úspěchu se zastánci studia žen na české technice dočkaly až v roce 1914, kdy mohly ženy začít navštěvovat přednášky alespoň jako hospitantky. V témže roce se stala první hospitantkou oboru architektura a pozemní stavitelství Milada Petříková-Pavlíková.(21) Na své začátky vzpomíná následovně: „Od podzimu roku 1914 se mi přece s benevolencí pánů profesorů podařilo studovat, byť jen soukromě, přece v témže rozsahu jako řádní posluchači, kteří mě kolegiálně přijali mezi sebe. Byla válka, a tak řady posluchačů řídly, moji kolegové odcházeli na frontu, v učebnách nás bylo v některém ročníku pouze osm.“(22) Právě po vypuknutí první světové války přibývalo na pražské technice stále více mimořádných posluchaček, které poskrovnu doplňovaly řídnoucí řady studentů odcházejících na frontu. Avšak jejich žádosti o převedení mezi řádné posluchače, které profesorský sbor doporučoval vídeňskému ministerstvu ke schválení, zůstávaly stále bez odpovědi. Hospitantky se převedení mezi řádné posluchače dočkaly až po vzniku samostatné Československé republiky. První čtyři absolventky opustily technickou univerzitu v roce 1921. Jednou z nich byla i první promovaná česká architektka Milada Petříková-Pavlíková, která prospěla s vyznamenáním.(23) Do vynuceného uzavření univerzit během protektorátu o dvacet let později, zde vystudovalo 26 budoucích architektek z celkového počtu 93 řádných studentek, tedy přibližně pěti procent všech studujících.(24)
Druhou technickou univerzitou, která zajišťovala vzdělání mladým architektům a architektkám, byla Česká vysoká škola technická v Brně. Již při založení brněnské techniky v roce 1899 se zapsaly dvě studentky, ovšem ministerstvem jim bylo povoleno pouze navštěvovat přednášky a kurzy, nikoli se zapsat jako mimořádné posluchačky. Byly jimi dvě učitelky navštěvující kurzy kreslení. Jedna z nich, Eliška Kozlová, na svou zkušenost z techniky vzpomíná takto: „první studenti [nás] přivítali kolegiálně, ale již v druhém roce chystali se posluchači prvního ročníku, že vypudí ‚vetřelkyně’. Ovšem k tomu nedošlo, ale přibylo ještě prof. Schwaigrovi dam–neučitelek.“(25) Jako mimořádné posluchačky a hospitantky mohly ženy brněnskou techniku navštěvovat od roku 1909.(26) Architektura se zde začala vyučovat až krátce po ustanovení samostatné Československé republiky v roce 1919, tedy v době, kdy už nemohla být uplatňována žádná omezení týkající se přijímání posluchaček. Jako první žena odpromovala na brněnské technice Jagiela Blažková v roce 1929. Celkově se do roku 1939 k první státní zkoušce dostalo jedenáct posluchaček, z nichž pouze pět pokračovalo ke druhé státní zkoušce a studia úspěšně zakončilo,(27) další dvě studentky úspěšně zakončily studia architektury na pražské technice.(28)
Kromě českých škol na území Československa fungovaly i dvě německé technické školy, konkrétně Deutsche Technische Hochschule v Praze, brněnská Technische Hochschule Brünn, kde studium úspěšně zakončilo devět posluchaček,(29) z nichž nejvíce se v českém prostředí prosadila Elly Oehler-Sonnenschein (Olárová), která později společně se svým manželem Oskarem provozovala samostatnou projekční kancelář v Praze. Na Slovensku se architektura začala vyučovat až v roce 1946.(30)
Škola architektury byla součástí i Akademie výtvarných umění v Praze, která se studentkám plně otevřela až po roce 1918, i když výjimečně mohly ženy navštěvovat přednášky i předtím. První absolventky opouštěly AVU začátkem dvacátých let včetně oborů tzv. vysokého umění, které do té doby byly vyhrazené pouze mužům. Avšak škola architektury si na svou první absolventku musela počkat až do roku 1958, kdy pod vedením Jaroslava Fragnera studia úspěšně zakončily Alena Šrámková a Eva Růžičková. Přestože během meziválečného období žádná žena Školu architektury nevystudovala, dalo by se říct, že z AVU přece jen jedna architektka-amatérka vzešla. Byla jí umělkyně Vlasta Votřebalová-Fischerová, která přestože přímo architekturu nikdy nestudovala, v průběhu dvacátých let zpracovala návrh a zrealizovala vlastní rodinný dům v Praze-Motole včetně vnitřního zařízení a nábytku na míru. Své znalosti pravděpodobně načerpala během svého studia malířství na akademii, kde měla možnost navštěvovat i přednášky Jana Kotěry,(31) který zde mezi lety 1910–1923 vedl Školu architektury. Jednu studentku měl na akademii i Josef Gočár, který vedl Školu architektury v letech 1924–1939. V akademickém roce 1932/33 se zapsala Ksenija Grisogono,(32) která o rok dříve absolvovala architekturu na technické fakultě univerzity v Záhřebu a do Prahy přišla se svým otcem, diplomatem z Jugoslávie. Na AVU však strávila jen jediný semestr a posléze odešla pracovat k Le Corbusierovi.(33)
Bylo by chybou myslet si, že debata o přijímání žen na vysoké školy se odehrávala pouze na akademické a politické půdě. Jednalo se o celospolečenskou otázku, která byla hojně diskutovaná i na stránkách především ženských periodik – v popředí s Ženskými listy, kde například Gabriela Preissová ve svém textu Legenda z dvacátého století vyvrací předsudky týkající se neschopnosti žen vykonávat určitá zaměstnání a na otázku svatého Petra, jestli nějaká žena vystavěla ten nejhezčí chrám, odpovídá: „Až jich tolik tisíc bude studovat stavitelství a architekturu, co ji přelouskalo mužů, uvidíš pak, svatý Petře!“(34)
* text vychází z diplomové práce autorky Slečna-architekt, paní-architekt či architektka?: Postavení žen-architektek v meziválečném Československu 1918–1938 vypracované pod vedením Kláry Brůhové a obhájené v září 2022 na UMPRUM.
ZDROJE:
(1) Milada Petříková-Pavlíková byla neteří Albíny a Anny Honzákových, mimo to vzpomíná na přímluvu svého otce u přátel, pokrokových profesorů na Karlově univerzitě. Viz První československá architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.
(2) Markéta Pánková, Vzdělávání dívek v Čechách, Praha 2008, s. 8.
(3) Ibidem, s. 15.
(4) Marie Bahenská, Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století, Praha 2005, s. 37.
(5) Ibidem, s. 50.
(6) Minerva nejprve neměla právo na skládání maturitních zkoušek a absolventky musely maturitní zkoušku skládat na klasických gymnáziích. Kromě toho absolventky nedostávaly osvědčení ke studiu na vysokých školách, bez kterého nebylo možné se zapsat na univerzitu. Viz Markéta Pánková, Vzdělávání dívek v Čechách, Praha 2008, s. 52.
(7) Martina Pachmanová, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Praha 2004, s. 111.
(8) Ibidem.
(9) Hubert Guzik, Architektura a feminismus v Československu v 1. polovině 20. století (disertační práce), Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 2009, s. 109.
(10) Uměleckoprůmyslová škola měla během první republiky status střední školy, přestože usilovala o převedení mezi vysoké školy a její fungování odráželo strukturu vysokých škol. Mezi vysoké školy byla zařazena až po druhé světové válce. Dodnes funguje jako Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.
(11) Martina Pachmanová, Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Praha 2004, s. 33.
(12) Ibidem, s. 36.
(13) Archiv hlavního města Prahy, fond 1379 Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 1, Alšovo nábř. 8, 102 Katalog speciální školy prof. Kotěry 1906/07.
(14) Archiv hlavního města Prahy, fond 1379 Vysoká škola uměleckoprůmyslová je neúplný a tuto skutečnost se mi nepodařilo ověřit jiným způsobem.
(15) Studentům a studentkám architektury na Bauhausu se více věnuje Markéta Svobodová, viz Markéta Svobodová, Českoslovenští studenti architektury na Bauhausu, Umění LIV, 2006. s. 407.
(16) Osudu Zdenky Košákové se věnovala Martina Pachmanová. Dále např. Alena Kadecká, Záhradná architektka Zdenka Košáková (1899–1945) (bakalářská práce), Seminář dějin umění FF MUNI, Brno 2020.
(17) Marie Bahenská, Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století, Praha 2005, s. 133.
(18) Status hospitantky dovoloval studentkám navštěvovat přednášky, ale nemohly skládat zkoušky.
(19) Jiřina Masnerová, První studentky na pražské technice, in: Magdaléna Pokorná (ed.), Semináře výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2000–2001, Praha 2002, s. 184.
(20) Josef Vrba, Reorganisace technického studia, in: Richard Wolf, Protokol 1. Sjezdu Federace českého studentstva vysokoškolského, Praha 1914, s. 317.
(21) První československá architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.
(22) Ibidem, s. 10.
(23) Archiv ČVUT, fond Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství, Seznam absolventů ČVUT.
(24) Archiv VUT, fond Arch VUT, Nacionále řádných posluchačů odbor architektury (pozemního stavitelství), kniha č. 1–11. Marie Platovská a Vladislava Valchářová uvádí celkem 31 absolventek. Myslím, že tento rozdíl vznikl odlišným časovým vymezením. Započítala jsem pouze studentky, které stihly dokončit celé studium před uzavřením vysokých škol v roce 1939, ovšem po válce několik dalších studentek získalo diplomy se zpětnou účinností. Viz Marie Platovská, Vladislava Valchářová, První architektky – studia a tvorba, in: Povolání: architekt[ka] (kat. výst.), galerie Nová síň, Praha 2003, s. 52.
(25) Alžběta Blatná, Ženy na české technice v Brně v letech 1918-1939, in: Radek Slabotinský (ed.): Průmysl a technika na Moravě v 19. a 20. století, Brno 2018, s. 117.
(26) Jan Hrubý, 100 let brněnské architektury, Brno 2019, s. 25
(27) Archiv ČVUT, fond Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství, Seznam absolventů ČVUT.
(28) Klára Jeništová, Československá demokracie staví! Vznik a formování brněnského odboru architektury ČVŠT v letech 1919−1939 (magisterská diplomová práce), Katedra dějin umění FF UP, Olomouc 2012, s. 75-86.
(29) Marie Platovská, Vladislava Valchářová, První architektky – studia a tvorba, in: Povolání: architekt[ka] (kat. výst.), galerie Nová síň, Praha 2003, s. 51.
(30) Prvním slovenským architektkám se věnovala slovenská teoretička architektury Henrieta Moračíková, viz Henrieta Moravčíková, Neviditeľné architektky: prvá generácia žien v slovenskej architekture, Architektúra & Urbanizmus XLIX, 2015, č. 1–2, s. 82–103. Dostupné na: https://www.architektura-urbanizmus.sk/wp-content/uploads/A_U_1_2_2015-06-moravcikova.pdf, vyhledáno 8. 5. 2024
(31) Michala Barnová, Život a dílo Vlasty Vostřebalové-Fischerové (1898–1963) (diplomová práce), Seminář dějin umění FF MUNI, Brno 2009, s. 30.
(32) Archiv AVU.
(33) Plečnikovi študenti in drugi jugoslovanski arhitekti v Le Corbusierovem ateljeju, http://trajekt.org/2017/09/21/plecnikovi-studenti-in-drugi-jugoslovanski-arhitekti-v-le-corbusierovem-ateljeju/, vyhledáno 19. 1. 2022.
(34) Gabriela Preissová, Legenda z dvacátého století, Ženský svět: list paní a dívek českých XXIV, 1920, č. 7, s. 99.