O Editě Rindlerové (případně Edit či Edith Rindler) není známo mnoho informací. Její rodina patřila k sedlčanské a později pražské německožidovské komunitě a věnovala se potravinářství a obchodu. V Praze studovala Edita Rindlerová gymnázium a po jeho dokončení se rok učila truhlářství u Josefa Lippertze. Následně se ucházela o studium interiérového designu na Vereinigte Staatsschulen für freie und angewandte Kunst (Sdružených státních školách pro volné a užité umění) v Berlíně, kam přijata nebyla, nicméně ještě na podzim roku 1931 nastoupila ke studiu na desavském Bauhausu. V zimním semestru pravděpodobně absolvovala úvodní kurz a v letním potom pokračovala studiem v oddělení architektury. Po přesunu školy z Desavy do Berlína na ní Rindlerová již dále nestudovala. Další kvalifikaci si po návratu do Československa doplnila absolvováním stavebního oboru na Vyšší průmyslové škole v Praze. V roce 1939 s rodinou emigrovala z Protektorátu Čechy a Morava do Jižní Ameriky. Do Československa se ale později vrátila a alespoň nějakou dobu jako zaměstnankyně podniku Pozemní stavby v Karlových Varech působila v oboru, byť na pozici řadové technické pracovnice. V závěru padesátých let ji vzhledem k jejím zahraničním kontaktům vojenská zpravodajská služba podezírala ze špionáže, a přestože se podezření nepotvrdilo, pronásledování ze strany státu život Rindlerové neblaze poznamenalo, prošla si vězením a později byla částečně zbavena svéprávnosti. Žádné školní ani pozdější vlastní práce architektky bohužel známy nejsou. Na rozdíl od dalších dvou žen z Československa, které se taktéž na Bauhausu věnovaly studiu architektury – Mathilde Wienerové (případně Mathylde, po sňatku příjmením Beckmann) a Inge Stipanitzové (po sňatku příjmením Rühlberg), se ale Edita Rindlerová zjevně po studiích do Československa vrátila a na poli architektury se snažila dále vzdělat i profesně uplatnit. Sdílela ale osud mnoha dalších československých absolventů a absolventek této progresivní a již ve své době mnohými obdivované školy, jimž její absolvování výrazné uplatnění nebo zřetelný vstup do dějin architektury až na výjimky nepřineslo. Další osud Edity Rindlerové je také svědectvím toho, že jednotlivci, kteří například kvůli svému původu čelili perzekuci za války, byli nezřídka vystaveni dalšímu útlaku i ze strany komunistického režimu.
Zdroje:
NA, fond: Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna – 1941–1951, karton: 9543, sign.: R 1596/9
Corinna Isabel Bauer, Bauhaus- und Tessenow-Schülerinnen Genderaspekte im Spannungsverhältnis von Tradition und Moderne, Kassel 2010. (https://kobra.bibliothek.uni-kassel.de/bitstream/urn:nbn:de:hebis:34-2010090234467/7/DissertationCorinnaIsabelBauer.pdf), vyhledáno 15. 06. 2022, zvl. s. 389.
Markéta Svobodová: Bauhaus a Československo 1919–1938: studenti, koncepty, kontakty, Praha 2016, zvl. s. 120.
Markéta Svobodová – Jiří Kuděla – Miroslav Zelinský, Fenomén Bauhaus. Příběh jedné školy, Praha 2019, s. 145.
Markéta Svobodová – Lucie Valdhansová, BAUHAUS ∙ ŽENY ∙ ČESKOSLOVENSKO, doprovodný text k výstavě ve Vile Tugendhat (19. 11. – 29. 12. 2019). https://www.tugendhat.eu/vila-online/zeny-bauhaus/, vyhledáno: 29. 10. 2022.
„Rindler, Edith“ aus der Datenbank der Forschungsstelle für Biografien ehemaliger Bauhaus-Angehöriger (BeBA). https://bauhaus.community/gnd/1216425647, vyhledáno: 15. 6. 2022.
„Wiener, Mathy“ aus der Datenbank der Forschungsstelle für Biografien ehemaliger Bauhaus-Angehöriger (BeBA). https://bauhaus.community/gnd/1217870024 , vyhledáno: 15. 6. 2022
„Rühlberg, Inge“ aus der Datenbank der Forschungsstelle für Biografien ehemaliger Bauhaus-Angehöriger (BeBA). https://bauhaus.community/gnd/1216567123, vyhledáno: 15. 6. 2022.
