Vlasta Štursová, rozená Suková, studovala Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze u Antonína Engela. Projektovala již od poloviny třicátých let, samostatně i ve spolupráci s pozdějším manželem, architektem Jiřím Štursou. Od roku 1938, kdy vykonala státní zkoušku, do roku 1948 působila jako soukromá architektka. Během třicátých let se stala členkou levicově orientované Pracovní architektonické skupiny (PAS), kterou založili architekti Karel Janů, Jiří Štursa a Jiří Voženílek. Skupina požadovala zprůmyslnění stavebnictví a zastávala užití vědeckých metod v architektonické práci, které chápala především jako prostředky k řešení sociálních potřeb bydlení (více Švácha, 1995, s. 386). V souladu s dobovými tématy se Vlasta Štursová zabývala projekty dostupného bydlení pro ekonomicky znevýhodněné sociální vrstvy, návrhy funkčních interiérů nebo se účastnila architektonických soutěží. Společně s Jiřím Štursou je autorkou bytového domu v Praze-Michli a rodinného domu v Praze-Hlubočepích (1939–1940).
Během druhé světové války, kdy byla v protektorátu zavedena stavební uzávěra, pracovala Vlasta Štursová na soutěžních návrzích na obecní budovy (měšťanské školy, krematoria), angažovala se v architektonických spolcích, v rámci jejichž aktivit se zabývala také výstavními projekty. I nadále se zajímala o otázky spojené s bydlením a oblastí bytové kultury. V roce 1941 se společně s Jiřím Štursou zúčastnila jarní výstavy Svazu českého díla (do roku 1939 Svazu československého díla) – Bydlení, která prezentovala „maketu“ nájemního bytu skutečných rozměrů podle návrhu Karla Koželky, jehož interiér navrhli různí autoři a autorky ve spolupráci s výrobními podniky. Štursovi jsou autory pokojů dětí – malého chlapce a starší dívky – a navazující šatny bytu, které řešili s důrazem na jednoduchost a dostupnost vybavení.
Následujícího roku navázali Vlasta Štursová a Jiří Štursa na problematiku interiéru malého a levného bytu výstavním projektem Lidový byt, který se konal taktéž pod patronací Svazu českého díla a zaměřil se na zařízení typového bydlení pro široké pracující vrstvy. Tentokrát se Štursovi ujali programu i celkového uspořádání výstavy. Ideová linie expozice zdůrazňovala důležitost bytové kultury pro kvalitní život člověka, jež bude ztvárněna lidovým bytovým zařízením, cenově i funkčně vyhovujícím širokým vrstvám. Jednotlivé typové interiéry, které představovaly např. varianty bytu o jedné místnosti, byt obsahující pouze pokoj a kuchyni nebo garsoniéru v novém nájemním domě, navrhli Josef Grus, Josef Kittrich, Emanuela Kittrichová, Jan E. Koula, Karel Koželka, Ivan Nedoma, Josef Petrů, Jiří Štursa, Vlasta Štursová, Ladislav Žák, brněnští architekti Jiří Auermüller, Josef Polášek a Oldřich Osolsobě. Realizaci výstavy předcházela kolektivní spolupráce na stanovení sestav „lidového nábytku“, který bude konstrukčně jednoduchý a levný a jeho rozměry budou odvozeny od proporcí lidského těla. Na základě výsledků vytvořili Vlasta Štursová a Jiří Štursa návrh „stavebnice“ nábytkových prvků, které je možné doplňovat, rozšiřovat a snadno přemísťovat. Kromě celkového uspořádání výstavy navrhli Štursovi typový interiér bytu pro rodinu se dvěma dětmi v dispozici „o dvou místnostech ve starém domě“.
Po skončení druhé světové války byla Vlasta Štursová aktivní v architektonické komisi Komunistické strany Československa, v Komisi pro organizaci stavebnictví při Ústřední radě odborů, stejně jako v Komisi pro organizaci stavebnictví při ROH. Byla členkou obnoveného Bloku architektonických pokrokových spolků (BAPS), který již ve třicátých letech spojil jednotlivá sdružení. V rámci kolektivu architektů a architektek bytové komise BAPS se Vlasta Štursová podílela na zpracování směrných plánů bytů v nájemních a rodinných domech pro tzv. dvouletkovou výstavbu plánovanou během dvouletého hospodářského plánu v letech 1947–1948. Tyto směrné plány stanovily obsah a velikost plochy bytové jednotky, diferenciaci místností podle účelu a požadovaly úsporné řešení v podobě soustředění instalací. Jednou ze staveb, která byla realizována podle plánu Vlasty Štursové, jsou třípodlažní dvojdomy v Benešově (s Ivanem Nedomou).
Na konci čtyřicátých let pokračovala Vlasta Štursová v organizování výstavní činnosti. Tyto aktivity podléhaly Ministerstvu informací s ministrem Václavem Kopeckým a po roce 1948 měly silný propagandistický charakter. V roce 1947 Vlasta Štursová pracovala společně s Václavem Rajnišem na československé expozici na Mezinárodní výstavě urbanismu a bydlení v Paříži, která byla oceněna Grand Prix. Podílela se na exponátních úpravách jednotlivých expozic na Slovanské zemědělské výstavě na Výstavišti v Praze (Jiří Kroha a kolektiv, 1948) či byla spoluautorkou výstavy Dějin revolučních bojů, jež se v roce 1948 konala ve Vojenském muzeu v Praze (s Františkem Kalábem a Františkem Lehmanem).
Opakovaně se Vlasta Štursová společně s Jiřím Štursou vraceli k tématu Letné v Praze, v jejíž souvislosti se zabývali územím, jež sahá až k předpolí Pražského hradu. Již ve třicátých letech se zúčastnili ideové soutěže na umístění monumentálního pomníku prezidenta T. G. Masaryka, který situovali do středu vydlážděné plochy Letenské pláně na dohled zamýšlené novostavby parlamentu (1937), současně uvažovali o propojení prostoru osami směrem k letohrádku Hvězda a k Bílé hoře. V prostoru severního zázemí Pražského hradu počítali s velkými budovami kulturních účelů (Masarykova knihovna, Národní, Technické a Zemědělské muzeum) a Státní galerií s parkem umění. V roce 1945 byl publikován projekt Vlasty Štursové, jež do severního zázemí Pražského hradu při ulici Jelení navrhla dělnický (šachový) kulturní dům. Stavba, která nabízela několik propojitelných sálů a kavárnu s panoramatickým výhledem, měla sloužit jako kulturní zázemí pro široké okolí. Na uvažované plány z třicátých let Štursovi částečně navázali svým soutěžním projektem na budovu Národního shromáždění – parlamentu (1947, 3. cena), kterou umístili na východní okraj Letenské pláně. Návrhem velkorysých promenád uvažovali o ideovém i reálném propojení s areálem Pražského hradu. V tomto období se Vlasta Štursová zabývala také návrhem Státní galerie a parku umění (publikován v roce 1949), které umístila již do uvažovaného území dnešní Královské zahrady u letohrádku královny Anny a Lumbeho zahrady. Galerie byla koncipována jako seskupení vzájemně propojených pavilonových staveb v parkové zeleni, jež divákovi nabízela místo pro odpočinek.
Pravděpodobně zkušenosti s projekty na Letenskou pláň propojily Vlastu a Jiřího Štursovy se sochařem Otakarem Švecem během soutěže na pomník J. V. Stalina, ve které získali jako kolektiv první cenu (1949). Původní uvažované umístění pomníku podle směrnic soutěže bylo ve volné poloze na svahu Letenské pláně poblíž Hanavského pavilonu. Vzhledem k nestabilnímu podloží svahu byla stavba přesunuta (1951) na osu Staroměstského náměstí a Čechova mostu – tedy na vizuálně i ideologicky vhodnější místo. Pomník byl řešen jako kompaktní blok klínovitého vpřed směřujícího půdorysu. Ústřední postavou sochařské kompozice byl J. V. Stalin, za nímž pochodují zástupci sovětského a československého lidu. Třetí severní strana památníku představovala myšlenky marxismu-leninismu pomocí symboliky srpu a kladiva. Celkové řešení pomníku zahrnovalo také vytvoření přístupového schodiště s terasami na stráni od Čechova mostu, vyhlídkové terasy na hraně stráně, která pokračuje po obou stranách v promenádních alejích Letenských sadů. Okolí památníku tvořilo širokou sadovou terasou s vodními bazény a fontánami, propojenou s plání širokým schodištěm a soustavou paprsčitých nástupních promenád směřujících od pomníku do prostoru pláně. Dílo bylo slavnostně odhaleno 1. května 1955. Na svém místě setrvalo blokové sousoší do roku 1962, kdy bylo v souvislosti s převládající kritikou Stalinova kultu osobnosti odstraněno, architektonicky ztvárněná podesta, soustava teras a promenád se zachovala do současnosti. Během šedesátých let se Vlasta Štursová společně s Jiřím Štursou zabývali dalšími návrhy na využití Letenské pláně a také projektem úpravy prostoru na místě bývalého Stalinova pomníku.
Během padesátých let byla Vlasta Štursová zaměstnána ve Státním ústavu pro projektování výstavby hl. města Prahy (SÚPRO), věnovala se architektonickým soutěžím a je uvedena jako autorka návrhu administrativní budovy správy vodních toků v Radlické ulici na pražském Smíchově (1956). Později přešla do Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy, kde působila jako projektantka do roku 1975, kdy odešla do důchodu.
V roce 1956, kdy vznikl Svaz architektů ČSR (ČSSR), se stala jeho členkou, aktivně se účastnila svazových sjezdů, během II. sjezdu SA v roce 1964 byla jedinou ženou v jeho předsednictvu.
Prameny a zdroje:
Archiv architektury a stavitelství NTM, fond Jiří Štursa
Kancelář archivu a spisové služby, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy
Dita Dvořáková, Architektura pro sociální stát, in: Kol. autorů, Architektura v přerodu: 1945–1948, 1989–1992, Praha 2019, s. 58–93.
Hana Píchová, Případ Stalin: historická a literární studie Stalinova pomníku v Praze, Řevnice 2014.
Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismus. Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století, Praha 1995.
Oldřich Starý, Pomník J. V. Stalina v Praze, Architektura ČSR IX, 1950, č. 3-4, s. 63–77.
V. Labský – J. Blecha – M. Tryzna, Stavba bytů ve dvouletce: funkční a směrné plány, Praha 1947.
Kat. výst., Lidový byt: Výstava Svazu českého díla 1942, Praha 1942.
Vlasta Štursová – Jiří Štursa, Poznámky k instalaci výstavy „Lidový byt“, Architektura IV, 1942, č. 8, s. 197¬198.
Ladislav Žák, Typy a nábytek Lidového bytu, Architektura IV, 1942, č. 6, s. , 145¬152.
Vlasta Štursová – Jiří Štursa, Lidový nábytek, Architektura IV, 1942, č. 1, s. 27–28.
Karel Honzík – Otakar Starý – Oldřich Stefan, Kritické poznámky k soutěži na vyhledání místa pro pomník T.G. Masaryka, Stavba XIV, 1937–1938, č. 3, s. 44–56.
Periodika Architekt SIA, Architekt, Architektura, Architektura ČSR, Stavba, Pestrý týden, Vlasta.
