Pojem druhá směna označuje situaci, kdy jeden člen domácnosti má nejen vlastní placenou práci, ale vykonává i většinu domácí neplacené práce. Členy domácnosti, který tuto druhou neplacenou směnu v drtivé většině případů vykonává, jsou ženy.
Druhá směna zahrnuje nejen fyzické zabezpečení domácnosti (jako je úklid nebo praní), ale i mentální kapacitu, kterou je třeba věnovat vedení domácnosti a emoční práci a péči.
Pojem zavedla americká socioložka Arlie Russel Hochschild v roce 1989,(1) když popisovala situaci nerovného zatížení žen, které existovalo dlouhodobě a mnohdy stále přetrvává.
Nerovnost v podílu na neplacené práci v domácnosti je velmi vysoká i v České republice. V roce 2016 strávily ženy domácími pracemi 21 hodin týdně, muži pak 14 hodin. Největší rozdíl byl v domácnostech, kde jsou děti do tří let.(2) Ženská druhá směna je důležitou příčinou genderové nerovnosti v oblasti práce a výše mezd. Ženy mohou častěji akceptovat méně náročnou pracovní pozici, aby ji zvládly skloubit s péčí, nebo mohou být chápány jako nespolehlivé zaměstnankyně (jsou s nemocnými dětmi doma, odcházejí dřív) a proto jim nejsou náročné pracovní povinnosti ani nabízeny. Tato situace má své kulturní a historické kořeny.
V evropské kultuře bylo ženám dlouho vyhrazeno místo v intimní sféře domácnosti a jejich postupný nástup do placené práce byl často kritizován, protože ohrožoval panující řád. Masivní nástup žen do placeného zaměstnání nastal v Československu po druhé světové válce – podíl žen mezi všemi zaměstnanci se zvýšil z 28 % v roce 1931 na 42 % v roce 1959. Tento podíl postupně rostl a na konci osmdesátých let byl už poměr zaměstnaných mužů a žen skoro vyrovnaný.(3) Příčin této změny bylo několik – nedostatek pracovních sil po válce a odsunu německých obyvatel, industrializace, která uvolnila pracovní místa ve službách a také dominantní ideologie.
Druhá směna v Československu
Myšlenka osvobození ženy skrze účast na placené práci má své kořeny už v předválečném levicovém myšlení a po druhé světové válce se prosazovala nejen v tzv. východním bloku, ale v celé Evropě. Zatímco například ve Skandinávii politika státu zrovnoprávňování pokračuje, V České republice tento velký společenský přerod zůstal jen na půl cesty. Ženy v České republice zůstaly v placeném zaměstnání,(4) nevymanily se ale z tradiční role zajišťovatelek domácnosti.
V padesátých letech, kdy dominovala ideologie osvobození ženy, se tak nemělo stát skrze větší zapojení mužů do chodu domácnosti, ale skrze větší zapojení státu, který měl zajišťovat péči o děti (jesle a školky), ale i některé další služby. Díky větší dostupnosti kuchyňských spotřebičů nebo mražených a konzervovaných potravin skrze zestátněný průmysl se měla snížit domácí zátěž žen. Tato představa se ale nenaplnila a to ze dvou důvodů – služby státu a zestátněných služeb nikdy nebyly dostatečně dostupné (prakticky, ani finančně) a zároveň společnost tuto představu nepřijala.(5) V Československu se do širokého povědomí nedostaly debaty druhé vlny feminismu, která rezonovala od šedesátých let v USA a západní Evropě. Naopak se v této době česká společnost vrací k „tradičnímu“ modelu. Nedostatek zařízení péče o děti byl řešen prodlužováním mateřské a rodičovské dovolené tedy přechodným návratem ženy do domácnosti. Po roce 1989 tento trend pokračoval, většina jeslí zanikla a rodičovskou dovolenou dnes čerpají v 98% matky.(6)
Druhá směna nemá za následek jen větší únavu nebo méně času na záliby mimo sféru domácnosti, ovlivňuje i celý pracovní život a životní volby v oblasti zaměstnání. V roce 2005 byly Češky a Češi ve většině spokojeni s tím, jak zvládají kombinaci práce a domácnosti (65 % se domnívá, že obojí zvládá bez problémů) – mezi ženami a muži prakticky nebyl rozdíl.(7) Jak to, že ženy zvládají tak úspěšně kombinovat kariéru a péči o domácnost, když ta z většiny stále leží na nich? Jen v menšině domácností se situace řeší tak, že se oba partneři podílejí na chodu domácnosti stejně – dominantní je stále model, že žena svoji práci upozadí. Tento “úspěch” je tak především výsledkem toho, že Češi a Češky nerovné postavení v domácnosti nerozporují, naopak je akceptují jako dané.
V době masivního nástupu žen do práce v období padesátých let zastávaly ženy především nižší pozice s nižším finančním ohodnocením.(8) Feminizovala se také mnohá odvětví – vzdělávání, služby, sociální a zdravotnická sféra, u kterých se spolu s tím ale ustavily nižší platy. Situace se však nezměnila ani v šedesátých letech, kdy ženy poprvé dosahovaly častěji středoškolského vzdělání a bohužel ani dnes, kdy více žen absolvuje i vysoké školy. Po návratu do práce po dlouhé rodičovské totiž ženy volí často časově méně náročnou práci nebo rezignují na kariérní postup, právě proto, aby se mohly více starat o děti. Podle dat z roku 2005 ženy dvakrát častěji než muži změnily zaměstnání kvůli kariéře svého partnera a polovina by to byla v budoucnu ochotná udělat (oproti 35 % mužů). Druhá směna je tak jednou z hlavních příčin efektu „děravého potrubí“ – leaky pipeline, kdy postupně klesá podíl žen na vyšších příčkách kariérního žebříčku. V časově náročné profesi architeků*ek se tyto fenomény ukazují také.
Druhá směna ovlivňuje ženy, i když třeba mohou žít ve vyrovnaném partnerství nebo samy, protože jsou konfrontovány s předsudky a stereotypními předpoklady na základě svého genderu (např. že v budoucnu budou dávat přednost rodině a domácnosti).
V posledních několika letech, kdy se v české společnosti vede debata o postavení žen a nerovném odměňování, se otevřelo i téma, jak se na této situaci podílí nerovnoměrná distribuce domácích prací, a je možné, že tato nerovnováha se bude měnit.
Druhá směna a architektura
Architektura a tím pádem i architektky a architekti se v minulosti podíleli také na různých možnostech řešení „druhé směny“. V tradiční modernitě se totiž nejprve předpokládalo, že řešením nebude ani tak změna distribuce práce v rámci domácnosti samotné, ale že část úkolů bude delegována mimo domácnost – a převezme je širší komunita, nebo státní instituce. Tyto tendence u nás razili především levicově smýšlející architekti*ky už krátce po první světové válce. Jedněmi z prvních staveb, ve kterých měly být některé činnosti uskutečňovány mimo jednotlivé domácnosti, byly například Červené domy (architekt Rudolf Hrabě, 1919–1923) v Praze-Holešovicích. Tzv. dům se společnou kuchyní vznikl i díky úsilí feministek, jako byla Františka Plamínková.(9) Speciální místo v tomto výčtu zaujímají realizace první české architekty Milady Petříkové-Pavlíkové například Domov osamělých žen v Dejvicích (1924) nebo svobodárna Ženského klubu českého v Smečkách (1933, spolu s T. Petříkem)
V padesátých letech vzniklo několik státních staveb, které měly vizi veřejného řešení domácích prací uskutečnit. Nejpropracovanějším příkladem takové architektury v Československu jsou tzv. koldomy. V koldomu v Litvínově (architekti Václav Hilský, Evžen Linhart, 1946-1958) se měly rodiny stravovat a trávit volný čas kolektivně. V domě byla také prádelna a další služby, aby se ženy nemusely věnovat domácím pracem.(10) Ani v Litvínově ani v dalších koldomech v Československu se ale ideál kolektivního bydlení nepodařilo dlouhodobě naplnit.
Vyrovnanou dělbu druhé směny tak nepřinesou státní politiky nebo architektonické experimenty, ale spíše pozvolná společenská změna – už v datech z roku 2005 tvoří téměř třetinu domácností „moderní partnerství“, kde je domácí práce rozdělená.(11) S generační proměnu, proměnou rolí žen i s novými formami partnerství a rodinného života snad bude takových domácností přibývat.
ZDROJE:
(1) Arlie Hochchild, The Double Shift – Working Parents and a Revolution at Home, Penguin Books 1989.
(2) Sociologický ústav Akademie věd, Jak Češi tráví čas? Volný čas především u televize, přetrvává tradiční rozdělení rolí muže a ženy, 2016. Dostupné na: https://www.promenyceskespolecnosti.cz/tiskove_zpravy-detail.php?idPol=10, vyhledáno 8. 5. 2024.
(3) Alena Křížková – Marta Vohlídalová, The Labour Market and Work – Life Balance in the Czech Republic in Historical Perspective, in: Hana Hašková – Zuzana Uhde (eds.), Women and Social Citizenship in Czech Society: Continuity and Change, Praha 2009, s. 38- 39.
(4) Ibidem, s. 53.
(5) Ibidem, s. 54.
(6) Sylva Höhne, Změny v čerpání rodičovského příspěvku v demografických souvislostech, Demografie, 2017 č. 59, s. 5–22
(7) Marta Vohlídalová, Práce a soukromý život v současné české společnosti, in: Radka Dudová (ed.), Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého rodinného a partnerského života, Praha 2007, s. 65.
(8) Alena Křížková – Marta Vohlídalová, The Labour Market and Work – Life Balance in the Czech Republic in Historical Perspective, in: Hana Hašková – Zuzana Uhde (eds.), Women and Social Citizenship in Czech Society: Continuity and Change, Praha 2009, s. 54.
(9) Hubert Guzik, Červené domy, in: Hubert Guzik (ed.), Bydlet spolu – Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století, Praha 2017, s. 35.
(10) Kimberley Elman Zarecor, Kolektivní dům v Litvínově, in: Bydlet spolu – Kolektivní domy v českých zemích a Evropě ve 20. století, Praha 2017, s. 144–154.
(11) Marta Vohlídalová, Práce a soukromý život v současné české společnosti, in: Radka Dudová (ed.), Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého rodinného a partnerského života, Praha 2007, s. 76.