Historička architektury Marie Benešová, absolventka oboru dějiny umění a estetika na Karlově univerzitě, působila ve své profesi od 50. let 20. století až do začátku nového milénia. Byla jednou z mála žen své doby, která se v rovině výzkumu soustředila na oblast dějin architektury a stavitelství. Její kariéra byla spjata především s pedagogickou činností na ČVUT. Je průkopnicí ve výzkumu české architektury přelomu 19. a 20. století a první čtvrtiny 20. století. Na toto téma publikovala množství knih a odborných článků, v čele s monografiemi architektů Josefa Gočára a Pavla Janáka.
Marie Benešová (Vítová) se narodila do rodiny vrchního rady Zemského úřadu Ing. Eduarda Víty a Štěpánky Vítové. Během studia na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově se věnovala divadlu a hudbě. K dalšímu studiu si vybrala obor hudební věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, těsně po nástupu jí však studium znemožnilo uzavření všech českých vysokých škol v listopadu 1939. Po skončení války v roce 1945 se Marie Benešová spontánně rozhodla pro studium dějin umění a estetiky, které bylo inspirováno také tím, že její budoucí manžel, Miroslav Beneš, byl architekt. Na vysoké škole bylo Marii Benešové bližší prostorové umění – architektura a sochařství, proto navštěvovala univerzitní seminář profesora Jana Květa a zejména seminář profesora Josefa Cibulky, s kterým se účastnila exkurzí do Francie a zemí Beneluxu. Marie Benešová byla svým zájmem o moderní a soudobou architekturu mezi studenty výjimkou. Tématem své dizertační práce Architekt Josef Gočár a jeho podíl na vývoji české moderní architektury se Benešová zabývala v průběhu celého svého profesního působení – je autorkou Gočárovy monografie (1958), koncepce výstavy (1971) nebo spoluautorkou monografie Hradce Králové Salon republiky (2000).
Během studia začala Marie Benešová působit jako redakční sekretářka časopisu Architektura ČSR, který vedl architekt a univerzitní pedagog Oldřich Starý. Začínala jako pomocná síla formátováním obrazového materiálu nebo grafickými úpravami. Po absolutoriu studia v roce 1950 se stala externí redaktorkou a členkou redakční rady, kde působila v řadě funkcí až do roku 1990. Mezi dalšími osobnostmi, které v padesátých letech působily v redakční radě časopisu, byly také architektky Augusta Müllerová, Vlasta Suková-Štursová nebo Jarmila Lisková.
Benešová byla aktivní i v dalších organizacích. V letech 1948–1950 byla sekretářkou Unie architektů, angažovala se ve Svazu architektů, kde organizovala zájezdy – několikatýdenní cesty do západního Německa, Francie, Španělska, Anglie či Itálie.
Hlavní profesní náplní Benešové byla však od roku 1950 pedagogika. Stala se asistentkou (od roku 1953 odbornou) pro dějiny architektury 19. a 20. století na katedře teorie a vývoje architektury na Fakultě architektury ČVUT, kde jako první žena samostatně přednášela, vedla semináře, pracovala na mnoha výzkumných úkolech a později se stala docentkou. V šedesátých letech při reorganizaci ČVUT přednášela na fakultě stavební, v sedmdesátých letech opět na fakultě architektury. Součástí výuky Benešové se od roku 1966 staly také exkurze. Se studenty se jí podařilo vycestovat mimo jiné do Itálie, kde Benešová využila znalosti italské architektury, které získala v roce 1974 na půlroční stáži v Římě u architekta a teoretika Bruna Zeviho. V roce 1993 přešla na nově vytvořenou katedru architektury na Stavební fakultě ČVUT. Více než padesát let vzdělávala budoucí architekty a architektky v oboru dějin umění, dějin a teorie architektury. Kromě vysoké úrovně odbornosti byl oceňován také její kultivovaný přednes a schopnost posluchače zaujmout, k čemuž využívala svého hereckého talentu a zkušeností ze zpěvohry. Pedagogická činnost Marie Benešové byla oceněna udělením Šolínovy medaile Fakulty stavební ČVUT v roce 2000 a Zlaté Felberovy medaile ČVUT v roce 2002.
Vedle pedagogické činnosti se Marie Benešové věnovala výzkumu v oblasti architektury 19. a 20. století. Zabývala se zejména architekturou začátku 20. století, generací prvních moderních architektů, ale i stylovými proudy prvních desetiletí 20. století. Její monografie Josefa Gočára a Pavla Janáka (1959) znamenaly obrat v hodnocení kubismu, stejně jako její další statě O kubismu v české architektuře (1966) a Rondokubismus (1969), ve kterých uspořádala přehled produkce „kubistických“ architektů, upozornila na mimořádný význam dobových teoretických textů těchto tvůrců pro jejich architektonickou praxi a pokusila se rozdělit vývoj kubistického stylu na předválečnou krystalickou a poválečnou obloučkovou etapu, pro níž použila pojem rondokubismus. Kubistické architektuře se Benešová věnovala souhrnně také v Dějinách českého výtvarného umění 1890–1938 (1998). V řadě studií se zabývala rovněž tvůrci 19. století, například Antonínem Wiehlem, Josefem Zítkem nebo Josefem Hlávkou. V roce 1984 vydala Benešová soubornou publikaci Česká architektura v proměnách dvou století (1780–1980), která byla výsledkem práce, za niž obdržela autorka v roce 1980 doktorát věd. Kniha je přehledem architektury a stavitelství od doby osvícenství až po soudobé realizace osmdesátých let 20. století. Marie Benešová prosazovala historický přístup k dějinám architektury, interpretovala ji zejména pomocí kritérií doby, v níž daná architektura vznikala.
Výzkum architektury přivedl Marii Benešovou také k úvahám o její ochraně. V památkové péči se angažovala od začátku sedmdesátých let, kdy se stala členkou památkové rady ředitele tehdejšího Pražského střediska památkové péče a ochrany přírody Zdislava Buřívala. Zde se jí v rámci kolektivního úkolu podařilo zmapovat pražskou architekturu začátku 20. století. Následně působila v komisi památkové péče Rady tehdejšího Národního výboru hlavního města Prahy. Je autorkou příspěvku Česká architektura 1860–1960 na téma ochrany památek moderní a soudobé architektury předneseném v roce 1975 na sympoziu Praha 1860–1960. Marie Benešová usilovala o zápis objektů 19. a 20. století do seznamu kulturních památek, vystupovala proti vývojovému přístupu k architektuře, v němž byly zejména památky 19. století podceňovány a považovány za zpátečnické. Její studie byly publikovány například ve Věstníku Klubu za starou Prahu, jehož členkou se stala v roce 1985, a v periodikách zaměřených na památkovou péči – Staletá Praha a Zprávy památkové péče, které vydával Státní ústav památkové péče, předchůdce dnešního NPÚ. Angažovala se mj. za záchranu Žižkovské školy nebo budovy Zemského muzea v německém Výmaru (1864–1969), jehož autorem je Josef Zítek.
Marie Benešová byla profesně aktivní do vysokého věku, kdy působila v památkové radě ředitele Pražského ústavu památkové péče nebo jako poradkyně ve věci meziválečné architektury Hradce Králové.
Zdroje:
red. – Anděla Horová – Lubomír Slavíček, Marie Benešová, in: kol. aut., Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Praha 2016, s. 88–90.
Hubert Guzik, Ve „službách dějin“ – historička architektury Marie Benešová, in: Milena Bartlová – Martina Pachmanová (eds.), Artemis a Dr. Faust. Žena v českých a slovenských dějinách umění, Praha 2008, s. 243–256.
Oldřich Ševčík – Petr Vorlík, rozhovor s Marií Benešovou, in: Petr Urlich, et al., Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků, Praha 2006, s. 32–39.
Karel Ksandr, Doc. PhDr. Marie Benešová, DrSc., Věstník Klubu za Starou Prahu XXX, 2000, č. 1–2, s. 32–33.
Marie Benešová, Mé první setkání. Ke stému výročí narození profesora Oldřicha Starého, Architektura ČSR XLIII, 1984, č. 3, s. 122–123.
Jiří Štursa, Doc. PhDr. Marie Benešová, CSc., Architektura ČSR XXXIX, 1980, s. 92.
