Augusta Müllerová patří k hrstce prvních českých architektek, které mezi dvěma světovými válkami vystudovaly tento technický a doposud výhradně mužský obor, a navíc se jim podařilo najít si svou profesní cestu.
Müllerová sice pocházela ze středostavovských rodinných poměrů, ale ani v nich nebylo vysokoškolské vzdělání – navíc v případě ženy – obvyklé. Stejně jako její levicové názory a hodnoty, jež si uchovala po celý život a do značné míry ovlivňovaly také zaměření její tvorby. Školu architektury ČVUT zakončila v roce 1933 a už během studia se přátelila s řadou levicových intelektuálů. Působila v Levé frontě, jejíž teoretik Karel Teige se zabýval neutěšenou bytovou otázkou, kterou podle něj mohlo vyřešit jen kolektivizované bydlení. Levá fronta manifestovala své myšlenky o nevyhnutelném zániku nukleární rodiny návrhem obytného okrsku nazvaného L-projekt, který vedle Müllerové v roce 1930 navrhovali Jan Gillar, Josef Špalek a Peer Bücking. Přísně funkcionalistický okrsek na předmostí Pankráce ukazoval racionalistické pojetí budoucího bydlení pro pracujícího muže a nově rovněž ženu, která bude „osvobozena“ od práce v domácnosti a výchovy dětí, protože všechny hospodářské a sociální funkce rodiny se přesunou na centrální – kolektivní – úroveň.
Müllerová byla členkou KSČ a působila ve Společnosti pro hospodářské styky se SSSR. Byla posluchači architektury zvolena do studentské delegace do „nového Ruska“, které v době omezených informačních zdrojů vytvářelo mezi intelektuály svůj progresivní obraz. O své třítýdenní pečlivě zorganizované cestě posléze přednášela – konkrétně známe jen Brno – a věnovala se mj. „ženské otázce“, která v té době silně rezonovala mezi emancipující se částí společnosti. Ženská otázka se týkala práva žen nakládat svobodně se svým tělem, právem na potraty, ale rovněž všeobecně dostupnou zdravotní péčí pro matku a dítě.
Právě téma zdravotnictví představovalo v životě Augusty Müllerové konstantu, ke které se opakovaně vracela. Už na škole studovala v ateliéru architekta Antonína Mendla, jenž byl mezi studenty oblíbený, protože je nenutil kopírovat historické vzory, ale zadával aktuálně potřebné objekty. Müllerová navrhovala studentský projekt na sanatorium TBC v Tatrách (1930–1931) a zúčastnila se veřejné soutěže na sanatorium TBC ve Vyšných Hágách (1932). Snad k tomuto zaměření přispěl i její starší bratr – lékař, díky němuž získala některé své první zakázky po škole na vybavení ordinací. Bratr Vladimír byl i jejím odborným konzultantem v soutěži na ideové řešení nemocnice v Motole (1936).
Ve třicátých letech se Müllerová účastnila mnoha soutěží, které z dnešního pohledu přinášely spíše ideu pojetí území a objemy zástavby, realizovala však jen interiérové vybavení povětšinou pro své přátele z levicových kruhů nebo nepříliš výrazné rodinné domky. Po polovině 30. let navázala vztah s o generaci starším architektem Ladislavem Machoněm, s nímž v duchu funkcionalismu navrhovala soutěžní projekt přestavby Staroměstské radnice (1938).
Na konci 30. let rovněž začala Müllerová spolupracovat s Ženskou národní radou, která na několika frontách bojovala za dodržování rovnosti pohlaví a další emancipační snahy. Známe její návrh nepostaveného penzionu Rady u Nové Paky a především výstavu Péče o dítě, kterou připravila pro Mezinárodní kongres žen v Bělehradě v roce 1938. Po rozpuštění Ženské národní rady v roce 1942 oslovila společně se svou mnohaletou přítelkyní textilní výtvarnicí Jaroslavou Vondráčkovou některé její bývalé členky a vytvořily Kolektiv kulturních pracovnic, který se v květnu 1945 stal součástí nově ustavené Rady československých žen. Müllerová v Radě vedla kulturní komisi, v jejímž rámci měla zpopularizovat roli a význam žen v historii, což se jí nejviditelněji podařilo výstavou Žena v boji, práci a tvorbě! v roce 1946. Pro Radu i její nástupnickou organizaci po roce 1948 připravila ještě několik dalších výstav.
Navrhování a kurátorování výstav se pro Müllerovou stalo druhým celoživotním tématem, přičemž se vedle celkového ztvárnění a technického řešení většinou podílela i na scénáři, grafech či tabulkách, výběru exponátů i přípravě doprovodného programu. Prokazuje to i její nedoceněná příprava a organizace výstavy Za novou architekturu, kterou v roce 1940 uspořádaly v Uměleckoprůmyslovém museu nově sloučené architektonické spolky. Výstava, jíž doprovodila řada přednášek, článků i rozhlasové pořady, měla díky vývoji moderní architektury za poslední čtyři desetiletí pozvednout ducha národa, který se ocitl ve válce. Přestože zamýšlený rozsáhlý katalog k výstavě, jenž Müllerová spolueditovala, nevyšel, dodnes se téměř intaktně dochovala její a Machoňova výstavní zahrada (součást UPM) pojatá jako procházka zahradním interiérem. Ještě v únoru 1952 připravila Müllerová spolu s Machoněm a dlouholetým přítelem historikem umění Zdeňkem Wirthem výstavu Architektura v českém a slovenském národním dědictví, jejíž úprava už jasně deklaruje cestu k socialistickému realismu.
Během druhé světové války Müllerová působila jako spojka mezi nekomunistickým odbojem a ilegální KSČ. Po válce se Müllerová a Machoň plně zapojili do obnovy země v Zemském národním výboru. Machoň vedl plánovací komisi, kde mu s rozbory pomáhala i Müllerová. Architektka měla na starost především zdravotní komisi, pro jejíž potřeby nejprve vypracovala rozbor dosavadní sítě zdravotnických zařízení včetně popisu nedostatků a definice cíle veřejné zdravotní služby, respektive nutnou a velmi přesně stanovenou podobu nemocnic a přidružených ambulancí. Plán Müllerové byl nesmírně ambiciózní, což sama architektka připouštěla, a velmi proto lpěla na standardizaci projektů, která by zrychlila výstavbu. Lůžková část typové nemocnice se měla nacházet ve vysokém trojkřídlém monobloku, který by byl krčkem napojen na nízkou horizontální budovu s ambulancemi. Müllerová se s Machoněm téměř s totožným typem hlásili do soutěží na nemocnici v Roudnici (1946), Rakovníku (1946) nebo Karlových Varech (1947), ale nikdy svým „příliš moderním“ přístupem, který často nebyl zcela uzpůsoben lokalitě, neuspěli. Dokonce se zúčastnili ideové soutěže na prototyp oblastní nemocnice pro padesát tisíc obyvatel, ale jejich snažení ukončil rok 1948 a vznik Stavoprojektu. Ladislav Machoň, který se do poválečné obnovy země vrhl se stejným entuziasmem jako Augusta Müllerová, dal při vzniku jediné projektové organizace po únoru 1948 k dispozici celý svůj ateliér, z nějž tak vzniklo středisko s názvem Oblastní ateliér pro východní Čechy. Müllerová zde i nadále pracovala ve zdravotní skupině a dělala například rozbor Pardubického kraje. S Machoněm spolupracovala na vzniku rozborových urbanistických plánů, které měly sloužit jako podklad pro vznik nových územních plánů. V červenci 1952 však Machoně zatkli a následně odsoudili v politickém procesu kvůli poválečné obnově zednářských lóží, jenž byl součástí soudu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Život Müllerové se rázem změnil, přestože ona sama nebyla ani obviněna. Přišla o bydlení i práci a ve své podstatě až do Machoňovy rehabilitace v roce 1960 byla politicky perzekvovaná. V roce 1955 nastoupila do Státního projektového ústavu pro projektování Prahy (od roku 1961 Pražského projektového ústavu, PPÚ), kde zůstala až do svého odchodu do důchodu. Přes pokročilý věk a nástup poválečné generace architektů nastaly v jejím pracovním životě ještě dva významné momenty. Nejprve to byla její „největší“ realizace: úprava ubytovny Solidarita na hotel (1962–1964) a dále se mohla v uvolněné atmosféře roku 1968 na krátko vrátit k publikační činnosti, když v několika článcích představovala činnost PPÚ.
Müllerová se řadí mezi architektonickou generaci, která se kvůli hospodářské krizi třicátých let, druhé světové válce a poválečné obnově prosadila až v letech padesátých. Přestože po sobě architektka zanechala rozsáhlý konvolut prací ukazující její činorodost, realizovaných prací je velmi málo anebo se jedná o pouze dočasné výstavy. I přesto – nebo právě proto – není její význam dostatečně doceněn, neboť například vývoj zdravotnických objektů jako nových stavebních i sociálních typů ve třicátých letech teprve začínal. Rovněž její druhé zaměření na oborově různorodé výstavnictví, které dokázala pojmout moderně a zaujmout diváka „rozhýbáním“ doposud strnulého historizující ztvárnění, nebylo jako fenomén moderní historie umění dostatečně zmapováno.
Zdroj:
Martina Koukalová, Architektka Augusta Müllerová (1906–1984), Staletá Praha (dosud nepublikováno, v recenzních řízení).
Martina Koukalová, Ladislav Machoň (1888–1973), Život a dílo architekta a vybrané realizace pro Prahu, dis. práce, Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha 2019.
Dita Dvořáková, Augusta Machoňová-Müllerová, in: Idem et al., Povolání architekt/ka, kat. výst., Nová síň v Praze 2003, s. 92–103.
AAS, NTM, fond č. 82 – Augusta Müllerová
AAS, NTM, fond č. 81 – Ladislav Machoň a Augusta Müllerová
Národní galerie Praha, Fond Ladislav Machoň, Augusta Müllerová
