Architektka Marie Švábová pracovala v průběhu druhé poloviny 20. století v několika projektových ústavech, několik let strávila profesně v Nizozemsku, kde projektovala sídliště rodinných domů, vyprofilovala se však jako projektantka památkových měst a objektů. Současně se prakticky i teoreticky zabývá tématem prostoru města a kontextem v architektuře.
Marie Švábová vystudovala reálné gymnázium humanitního směru v Kralupech nad Vltavou a v roce 1951 nastoupila na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Během celého studia pracovala jako pomocná vědecká síla na katedře teorie a vývoje architektury vedené Oldřichem Stefanem, jehož přednášky Marii Švábovou podnítily k zájmu o prostor v architektuře a k přístupu k památkám (Švábová, 2009, s. 60). Studium architektury absolvovala na ústavu průmyslových staveb u Otakara Štěpánka v roce 1957. Úspěšný diplomní projekt, jehož úkolem bylo architektonické vyřešení přehrady s venkovní hydrocentrálou, byl téhož roku otištěný na titulní straně periodika Československý architekt.
Krátce po absolutoriu zamířila Marie Švábová do Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), do ateliéru, který se zabýval rekonstrukcí a asanací historického jádra Chebu. Po dvou letech, v roce 1959, opustila SÚRPMO a nastoupila do Hydroprojektu Praha. Na začátku šedesátých let spolupracovala na studiích vodohospodářských staveb – např. v lokalitě Zlíč v Babiččině údolí, v Praze-Modřanech, vodní elektrárny v Roudnici nad Labem (1961). Zúčastnila se také mezinárodní soutěže na budovy úpravny vody a čistíren v indické Kalkatě (publikováno r. 1963).
V roce 1966 přešla do Pražského projektového ústavu, kde se v pozici vedoucí skupiny věnovala urbanistické studii a návrhům řadových domů pro sídliště Baba v Praze 6. Dokončila zde studii zástavby – územní plán a návrh osmi typů rodinných domů, ze kterých vytvářela srostlice ve snaze vyhnout se opakování jednoho typu na celém území. Práci přerušila v roce 1969, pokračoval v ní architekt Jaromír Holeček, který zachoval půdorys zástavby i dispozice osmi typů domů a jejich srostlice. Fasády jednotlivých domů, které navrhla Marie Švábová, byly v průběhu realizace změněny. V této době architektka dostala nabídku od nizozemské kanceláře Hajema en Partners v Assenu, kde následující tři roky pracovala jako projektantka-urbanistka. Navrhovala soubory sídlišť rodinných domů a nízkopodlažní zástavby, zejména v provincii Drenthe (např. ve městech Rolde, Emmen – distrikt Groningen). Na základě projektu Leefgemeenschap Dunninge – rodinných domů se servisním centrem pro lékaře v penzi se Marie Švábová stala v roce 1971 registrovanou členkou Svazu nizozemských architektů BNA (Bond van Nederlandse Architecten).
Po naplnění tříleté smlouvy se Marie Švábová vrátila z Nizozemska zpět do Prahy a začala opět působit v SÚRPMO, kde se stala vedoucí projektového ateliéru v rámci střediska pro rekonstrukci objektů v majetku Kanceláře Pražského hradu. Jednou z rozsáhlejších úloh tohoto období byla rekonstrukce západního křídla Pražského hradu, která výrazně zasáhla do podoby Rothmayerova sálu, Klínové chodby a západního přísálí. Ve Španělském sále byl původní stav zachován, doplněno bylo pouze technické vybavení. Projekt, na němž pracoval kolektiv architektů SÚRPMO na základě studie stavebního odboru Kanceláře prezidenta republiky, spočíval v komplexní rekonstrukci včetně střešního pláště a krovu. Úpravami byla nejvíce změněna Plečnikova vstupní síň (vloženo nově schodiště) a Rothmayerův sál (vloženo schodiště). V Rothmayerově sále byly doplněny zábrany v okenních výklencích a změněna poloha svítidel v zájmu zdůraznění parteru. Cílem bylo potlačení pocitu výšky prostoru před nižším Španělským sálem. Tato změna nebyla podle Marie Švábové pochopena a po několika letech byla odstraněna.
Na konci sedmdesátých let se architektka podílela na územní prognóze Pražské památkové rezervace, kterou objednal u SÚRPMO Útvar hlavního architekta města. Marie Švábová zpracovala dílčí úkol – průzkumy a rozbory prostorové kompozice centra. Bohužel celá práce byla přerušena a skončila ve stadiu průzkumů. Na základě pochozího průzkumu byla zpracována panoramatická kompozice, stanoveny hranice koherentních vnitřně soudržných celků s vlastní identitou a vyhodnocena kompoziční a památková hodnota jednotlivých objektů.
V období po revoluci 1989 pokračovala v práci na státních zakázkách – zpracovala generel přístupových cest k Pražskému hradu (1992), který obsahoval komplexní urbanistickou studii s vyhodnocením jednotlivých objektů z hlediska památkového, stavebně-technického i funkčního potenciálu, s dopravou a sítěmi na území od Pohořelce po Hradčanské náměstí a od Opyše po Klárov. Další výraznou zakázkou byla rekonstrukce interiérů Smiřického a Šternberského paláce a domu při ústí ulice Tomášské do Malostranského náměstí a jejich adaptace pro potřeby Parlamentu České republiky. Architektka Švábová navrhla nábytek a sérii svítidel, která respektovala historický charakter interiérů i potřeby nových funkcí.
Na konci devadesátých let se architektka zabývala rekonstrukcí a adaptací lázeňského domu Wolker v Karlových Varech na hotel (1998–2000) a novostavbou sousední budovy v proluce vzniklé demolicí lázeňského domu Bílý lev v roce 1988. Novostavba, která reagovala na architekturu a hmotovou dispozici původního lázeňského domu, zůstala ve stadiu studie a nebyla realizována.
Po roce 2000 byla ukončena činnost SÚRPMO a Marie Švábová se začala věnovat soukromé projektové činnosti. Navázala na svou práci v zóně Národní kulturní památky Vyšehrad v Praze, kde působila od poloviny osmdesátých let (územní studie v rámci hradeb), a navrhla objekt pro Správu vyšehradského hřbitova (realizace 2000) nebo úpravu předpolí Táborské brány. Je také autorkou obřadní síně pro loučku rozptylu na hřbitově v Ďáblicích (2006), která svým centrálním půdorysem a lomenými tvary reaguje na kubistické kiosky u vstupní brány hřbitova od architektka Vlastislava Hofmana.
Architektuře a památkové péči se architektka věnuje také v teoretické a pedagogické rovině. Mezi lety 1986 a 1992 externě vedla ateliér se zaměřením na rekonstrukce historických objektů na FA ČVUT. V rámci zahraniční spolupráce SÚRPMO se věnovala přednáškové činnosti na téma prostorová analýza historických měst – na univerzitě v Créteil ve Francii přednášela o otázkách městské kompozice, pořádala semináře pro italskou společnost Centredile, spolupracovala s univerzitou Lunds Tekniska Högskola v Lundu ve Švédsku (2000).
Do současné doby je aktivní v Asociaci pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR (ASORKD). Zabývá se publikační i poradenskou činností, na stránkách tisku i asociace ASORKD komentuje současné dění na poli architektury a památkové péče, soustředí se zejména na rozbor kontroverzních projektů v Pražské památkové rezervaci. Teoreticky se věnuje významu kontextu v architektuře na základě analýzy vizuálního vnímání – aplikace tvarové (i prostorové) filozofie Gestalt.
V roce 2018 byla Marii Švábové udělena Obcí architektů Cena Jože Plečnika za celoživotní přínos v oblasti architektury a stavitelství.
Prameny a zdroje:
Rozhovory s Marií Švábovou, 2023–2024.
Archiv Marie Švábové.
Československý architekt III, 1957, č. 17–18, s. 1.
Úprava vody – Kalkata, Indie, Architektura ČSR XXII, 1963, č. 6, s. 336.
Milan Jermář, Poznámky k architektuře jezových staveb, Architektura ČSR XXV, 1966, č. 2, s. 137–140.
Petr Syrový, Rodinný domek – významná investice, Domov, 1971, č. 4, s. 40–44, zvl. s. 42.
„Baba“ po čtyřiceti letech, Československý architekt XVIII, 1972, č. 4, s. 1–2.
Osvald Döbert, Rekonstrukce Španělského sálu, Rudolfovy galerie a západního křídla Pražského hradu, Architektura ČSR XXXV, 1976, č. 7, s. 292–303.
Otakar Nový, Architekti Praze, Pražský projektový ústav, Praha 1971, obr. 12–16.
Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo v architektuře a příbuzných oborech, Praha 1993, s. 182–183.
Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo. Architektura, Praha 2000, s. 267–268.
Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo. Architektura, Praha 2003, s. 141–142.
Marie Švábová, Tři výkresy rozborů městské kompozice, in: Miroslav Baše, Město – suburbie – venkov, Česká komora architektů, Praha 2009, s. 26–27.
Marie Švábová, O prognóze Pražské památkové rezervace, in: Miroslav Baše, Město – suburbie – venkov, Česká komora architektů, Praha 2009, s. 60–61.
Alena Malá (ed.), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2006, XVII, Šte–Tich, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2016, s. 175–176.
