Milada Petříková-Pavlíková

22. 8. 1895, Tábor – 30. 6. 1985, Praha
architektka, designérka, urbanistka

Milada Pavlíková vyrůstala v Táboře, v rodině „pokrokových myšlenek a snah“. Ty zastával jak Miladin otec Josef Pavlík (městský fysik a vrchní železniční lékař, zároveň ale také buditel, předseda Spolku pro zbudování Husova pomníku v Táboře a osobnost značného kulturního rozhledu), tak ženská část Miladina příbuzenstva. Šlo především o tety z matčiny strany – Annu Honzákovou, první českou lékařku, a Albínu Honzákovou, jednu z vůdčích aktivistek ženského hnutí, absolventku pražské Filozofické fakulty UK a profesorku na klasickém dívčím gymnáziu Minerva. Obě tety byly Miladě příkladem v boji za rovnoprávnost žen a svým životem a prací ji do velké míry inspirovaly. Albína Honzáková ji dokonce sama vyučovala coby třídní profesorka na Minervě. „Děvčata zbožňovala naši třídní a historičku,“ napsala o své tetě Milada. „I já osobně jsem k ní poutána nejen rodinnou páskou, ale také velikou vděčností jako k své učitelce a k člověku, jehož ušlechtilý charakter na mne v mládí tolik působil.“ (Honzáková, 1930, s. 201)

Léta na pražském gymnáziu a především studium dějepisu ovlivnily i další směřování budoucí první české architektky: „K historickým výkladům se navazovaly vycházky do museí a uměleckých výstav Mánesa aj., do starých pražských paláců nebo soukromých zahrad. Jak jsem ráda na ně chodívala! Dojem z takového uměleckého díla, ať už to byl obraz, architektura nebo co jiného, se ve mně zakořenil a působil. Začínala jsem se učit oceňovat krásu výtvoru a skutečně ji celou duší vnímat. Myslím, že tyto dojmy silně spolupůsobily na pozdější rozhodnutí mé životní dráhy, která byla tehdy nezvyklou volbou absolventce klasického gymnasia. Architektura se mi zdála nejkrásnějším oborem, líbila se mi svým širokým polem působnosti i tím, že se všechna výtvarná umění v ní mohla spojit v jeden celek.“ (Honzáková, 1930, s. 202)

Aby Milada prohloubila své znalosti v oboru, současně s dívčím gymnáziem Minerva navštěvovala také přednášky o umění v tehdejším Osvětovém svazu a Umělecké besedě – především Zdeňka Wirtha a Václava Viléma Štecha. Po maturitě v roce 1914 se pak rozhodla učinit další krok na cestě k architektonickému vzdělání. Cesta to však nebyla jednoduchá, neboť studium na „technice“ bylo v té době ženám zapovězeno. Studovala tedy nejprve soukromě a bez nároku na titul. O svých zkušenostech napsala: „… Na přímluvu otce u pokrokových českých profesorů na Karlově univerzitě jsem byla přijata jako soukromá hospitantka na Českou vysokou školu technickou. Od podzimu roku 1914 se mi podařilo s benevolencí pánů profesorů studovat, byť jen soukromě, přece v témže rozsahu jako řádní posluchači, kteří mě kolegiálně přijali mezi sebe. (…) Navštěvovala jsem přednášky, rýsovala, pracovala na projektech a skládala úspěšně zkoušky a dostávala soukromá vysvědčení bez razítek po čtyři roky. Několikrát jsem žádala bezvýsledně ministerstvo školství a říšskou radu ve Vídni o povolení řádného studia, podporována děkanátem fakulty a rektorátem ČVUT v Praze a hlavní intervencí poslance říšské rady prof. Smrčky z Brna. Byla jsem jakousi ‚raritou‘ na technice, která dostávala neplatná vysvědčení. (…) Dnes se divím své troufalosti a obdivuji svůj optimismus, ale byla to jakási posedlost, která se stala hnací silou mých studií.“ (-ZP-, 1975, s. 10)

Řádné studium bylo Miladě Pavlíkové umožněno až na konci roku 1918, kdy jí také byly oficiálně uznány dosud vykonané zkoušky. Necelé tři roky nato, po úspěšném složení státnic (s vyznamenáním, dne 18. 6. 1921), se stala naší první promovanou architektkou. Měnící se době i společenským normám pak odpovídá zápis usnesení komise – ve formuláři musela být přeškrtnuta jak písmena c. k., tak předtištěné oslovení „pan kandidát“.

Záhy po absolutoriu se Miladě Petříkové-Pavlíkové (jméno Petříková přijala po sňatku s architektem Theodorem Petříkem, kterého si vzala krátce poté, co obdržela svůj vysokoškolský diplom) podařilo úspěšně vstoupit také do architektonické praxe. Několik projektů vytvořila ve spolupráci se svým manželem, který byl tou dobou již etablovaným projektantem a profesorem na pražské technice, jiné vypracovala samostatně.

První větší realizací Milady Petříkové-Pavlíkové se stal Domov osamělých žen, zamýšlený jako ubytování kolektivního charakteru pro starší ženy a penzistky v Šolínově ulici v Dejvicích (1922–1924). O něco později vznikl projekt Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech – poskytující útočiště pro osamělé matky s dětmi (1928, spolu s Theodorem Petříkem). „Projekt domoviny,“ poznamenala ve svých vzpomínkách architektka, „(…) je stejně starý s mým třetím klukem. Tenkrát měl tento projekt pro mne zvláštní půvab, poněvadž domovina byla z části řešena jako útulna pro matky s dětmi. Tento obor je mi obzvláště blízký, a v tom směru bych zase ráda více pokračovala.“ (Honzáková, 1930, s. 202)

Inklinace k projektům sociálních staveb pro ženy a (nebo) děti pak Petříkovou-Pavlíkovou provázela prakticky celou tvůrčí dráhu. Zmínit lze například interiéry Dívčí studentské koleje Budeč na Vinohradech (1924), spolkový dům a svobodárnu Ženského klubu českého v Praze ve Smečkách (1929–1933, s Theodorem Petříkem) nebo později mateřskou školu a jesle v Praze-Lhotce (1947–1950, s J. Mayerem). Petříková-Pavlíková je také autorkou či spoluautorkou několika rodinných domů. 

Na své architektonické návrhy navázala architektka také přednáškami a teoretickými texty, jako byl „Byt samostatné ženy“ nebo „Bytová kultura“. Publikovala také několik popularizačních článků – například na téma dětské jesle nebo racionální kuchyně. Jak si povšimla už Marie Benešová, v tvorbě architektky (jak projekční, tak teoretické) dominovala díla, která se věnovala tématům ženské otázky a s ní spojené sociální, dětské nebo bytové problematiky, řada realizací také měla do značné míry kolektivní charakter se sdílenými službami. Lze říci, že důrazem na soustavnou službu jinak poněkud opomíjeným skupinám obyvatel se Miladě Petříkové-Pavlíkové podařilo dosáhnout dvou důležitých věcí. Svůj obor – tedy architekturu – obohatila o nové úhly pohledu, přístupy, myšlenky a koncepce; a zároveň pomohla vytvořit lepší prostředí a podmínky pro život a emancipaci žen své generace i generací dalších.

Po druhé světové válce a po zestátnění projekčních ústavů pracovala Milada Petříková-Pavlíková ve stavoprojektu, kde se věnovala především urbanismu. V Rudném projektu později zpracovávala také studijní a zastavovací plány důlních závodů.

Zdroje:

Albína Honzáková (ed.), Československé studentky let 1890–1930, Praha 1930, s. 201–202.

-ZP-, První česká architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.

Marie Benešová, In memoriam první české architektky, Architektura ČSR XLIV, 1985, s. 461–462.

Barbora Žižková, Sociální aspekty v architektonickém díle Milady Petříkové-Pavlíkové (bakalářská práce), Ústav pro dějiny umění FF UK v Praze, 2012.

Klára Brůhová, První posluchačka – arch. Milada Petříková-Pavlíková, ALFA – Bulletin Fakulty architektury ČVUT, 2019, č. 3, s. 5–8.

(medailon vychází z textu Kláry Brůhové pro Královéhradecký architektonický manuál)

Soupis díla

Projekty a realizace

1921 – transformační stanice, Tábor

1921 – fasáda činžovního domu, čp. 55, Praha-Holešovice, s Theodorem Petříkem

1921 – interiér pracovny ředitele a laboratoře selekčního ústavu, Slapy u Tábora

1921 – interiér pracovny ředitele, jídelny a ložnic internátu ovocnářské školy, Kukleny u Hradce Králové

1922 – studie ozdravovny pro Čs. červený kříž, Planá nad Lužnicí, s Theodorem Petříkem

1922–1924 – Domov osamělých žen, p. 344, 513, Praha-Dejvice

1922 – nástavba domu dr. A. Kroupy, čp. 224, Tábor, s Theodorem Petříkem

1922 – studie rodinného domu Fr. Vodňanského, Slapy u Tábora

1922 – nábytek do internátu Hospodyňské školy, Domažlice

1923 – rodinný dům Albíny Honzákové, čp. 206, Dobřichovice u Prahy

1923 – novostavba spořitelny, čp. 518, Tábor, s Theodorem Petříkem

1923 – rodinný dům dr. Bedřicha Horáka, čp. 657, Hradec Králové, s Theodorem Petříkem

1924 – studie hostinského domu pro prezidenta republiky, Topolčanky, s T. Petříkem 

1924 – interiéry Dívčí studentské koleje Budeč, čp. 1982, Praha-Vinohrady

1924 – interiér zasedací síně a pracovny ředitele spořitelny, Tábor

1925 – studie obytného domu pro Ing. K., Český Brod

1926 – rodinný dům J. Schejbala, čp. 208, Horní Roveň u Pardubic 

1926 – činžovní dům p. Kováře, Tábor, s T. Petříkem

1926 – studie kampeličky, Dobré u Dobrušky, s Theodorem Petříkem

1926 – studie rodinného domu p. Zemana, Šlapanice u Brna, s Theodorem Petříkem

1926 – interiér haly a dětského pokoje vlastního bytu, Praha

1926 – interiér konferenční místnosti a šaten Výzkumného ústavu bramborářského, Český Brod

1927 – studie vily dr. Justa, Praha, s Theodorem Petříkem

1927 – interiér obývacího pokoje, jídelny, kuchyně, ložnice, pracovny a haly rodinného domu statkáře Schejbala, Horní Roveň

1928 – Domovina Charlotty Masarykové, čp. 50, Praha-Vinohrady

1928 – vila dr. Adolfa Ernesta, Hanspaulka, Praha-Dejvice, s Theodorem Petříkem

1928 – vila dr. Jelínka, Hanspaulka, Praha-Dejvice, s Theodorem Petříkem

1928 – studie vily dr. Brdlíka, s Theodorem Petříkem

1928 – celnice pro ministerstvo veřejných prací v Horní Vltavici, čp. 33, Kyselov 

1928 – nástavba domu, čp. 291, Praha 4 

1928 – studie Českobratrské modlitebny, s Theodorem Petříkem

1928 – interiér garsoniéry pro bezdětný pár, pro Jihočeskou výstavu, Tábor

1929–1933 – spolkový dům a svobodárna Ženského klubu českého vč. interiérů, Ve Smečkách 26, Praha – Nové Město, s Theodorem Petříkem

1929 – rodinný dům Josefa Hegera, Hanspaulka, Praha-Dejvice, s Theodorem Petříkem

1930 – rodinný dům L. Hašklové, čp. 17, Čenkov u Malšic, s Theodorem Petříkem

1930 – činžovní dům JUDr. Vlasty Šklíbové-Honzákové a Bedřicha Honzáka, čp. 789, Hradec Králové, s Theodorem Petříkem

1932 – studie školy, Planá nad Lužnicí, s Theodorem Petříkem

1933 – studie rodinného domu dr. Bílka, Kunvald, s Theodorem Petříkem

1934 – zahradní domek, čp. 206, Dobřichovice u Prahy

1935 – studie úřední budovy okresního úřadu, Most

1936 – úprava rodinného domu a zahrady Převrátilka v Táboře

1938 – loděnice, Planá nad Lužnicí

1939 – nástavba rodinného domu MUDr. Anny Honzákové, čp. 206, Dobřichovice u Prahy

1946 – architektonická spolupráce při výstavě Žena v boji, práci a tvorbě, se Zorou Storchovou a Augustou Müllerovou

1947–1950 – jesle a mateřská škola dr. Václava Vacka, čp. 22, Praha-Lhotka, s J. Mayerem

Vzdělání

1921, České vysoké učení technické v Praze, Ing. arch.

Zaměstnání

1921–1950, vlastní architektonická kancelář (projektantka)

1950–1952, Stavoprojekt (projektantka)

1952–1956, Rudný projekt (projektantka)

Vazby osobní
Theodor Petřík (1921–1941) – manžel
(1921–1941) – spolupracovník/spolupracovnice
Bibliografie

Benešová Marie, In memoriam první české architektky, Architektura ČSR, 1985, roč. 44, s. 461–462.

ZP, První česká architektka, Československý architekt, 1975, roč. 21, č. 23, s. 10.

Čapková Ivana, První česká architektka, Vlasta, 1981, roč. 35, č. 6, s. 19.

Čapková Ivana, Podle rektorátního výnosu…, Domov: kultura bydlení, architektura, umění, design, styl, 1981, č. 3, s. 40–41.

Honzáková Albína, Československé studentky let 1890–1930, Praha, 1930, s. 200–203.

Pachmanová Martina, Civilizovaná žena. Ideál a paradox prvorepublikové vizuální kultury, Praha, 2021, s. 237–238.

Povolání: architekt[ka], Praha, 2003.

Martínková Magdalena, První česká architektka Milada Petříková-Pavlíková (nepublikovaná bakalářská práce), Ústav dějin křesťanského umění KTF UK v Praze, 2010.

Žižková Barbora, Sociální aspekty v architektonickém díle Milady Petříkové-Pavlíkové (nepublikovaná bakalářská práce), Ústav pro dějiny umění FF UK v Praze, 2012.