Vítězslava Rothbauerová (roz. Paloncyová) se narodila v roce 1941 v Brně. Krátce po 2. světové válce se v rámci poválečného osidlování pohraničí její rodina přestěhovala do Jeseníku. Na střední škole se rozhodla pro studium architektury. Získat souhlas místní komunistické strany se studiem na vysoké škole nebylo snadné. Její bratr byl skaut a strávil šest let v trestaneckém pracovním táboře v Jáchymově. Nakonec ale souhlas získala a v roce 1959 nastoupila na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, obor architektura. V diplomním projektu zpracovávaném na katedře urbanismu u docenta Jana Krásného se zaměřila na přestavbu historické části Kladna. Oponentem její práce byl Václav Hilský, který se v Krajském projektového ústavu (KPÚ) zabýval právě Kladnem. Doufala proto, že získá umístěnku právě do KPÚ, nakonec ji ale dostala do ateliéru Jiřího Lasovského z Pražského projektového ústavu (PPÚ), který v té době pracoval na sídlišti Pankrác.
Již během studií se provdala za svého spolužáka Zdeňka Rothbauera. Krátce po nástupu do PPÚ se jí narodilo první dítě. Projektování ale zcela nepřerušila, protože jí bylo umožněno pracovat z domova a této možnosti využila i po narození druhé dcery o tři roky později. Mezi její práce z tohoto období patří realizace interiéru prodejny Pražské novinové služby na Pankráci, studie mateřské školy na sídlišti v Krči a také podrobný územní plán (PÚP) Jižního Města podle vítězného návrhu Jana Krásného, zpracovávaného týmem Krásný, Lasovský, Řihošek, Krč, Rothbauerová, Záruba a Zelený. Pro toto sídliště pak v následujících letech rozpracovala studie lidové školy umění na Opatově, společenského centra na Chodově a rekonstrukce chodovské tvrze.
V roce 1973 přešla do ateliéru Vladimíra Ježka, který koncem roku 1975 dostal za úkol zpracovat nový podrobný územní plán Jižního Města II (oblast Horní Kunratice, Horní Roztyly a Šeberov). Podle původního plánu z konce 60. let zde měla vzniknout celoměstská občanská vybavenost a průmysl. Když ale bylo rozhodnuto o prodloužení trasy metra C z Kačerova až na Háje, aby se obyvatelé Jižního Města I mohli snadno dostat do centra Prahy, zrodila se myšlenka do zatím nezastavěné oblasti u Kunratického lesa vložit i bytovou funkci. Určitou roli hrála i existence stavebních dvorů zbudovaných při výstavbě Jižního Města I. Vedoucím architektem nového PÚP se stal Jan Zelený, jehož skupina ve složení Ježek, Rothbauerová, Thomasová (inženýrské sítě) a Rittenauer (dopravní systém), tuto změnu uvítala. V kombinaci bydlení a pracovních příležitostí viděla potenciál pro zbudování plnohodnotného města, ne jen sídliště, kde lidé přespávají a za prací musejí dojíždět. V pásu kolem dálnice umístili pruh čistého průmyslu, který odděloval 6 obytných celků Slunce, Voda, Země, Vzduch, Fauna a Flora od rušné komunikace. Díky promyšleným technickým řešením, na která slyšel investor i dodavatelé stavby, se skupině podařilo v rámci typové výstavby alespoň částečně omezit jednotvárnost budovaných staveb. Domy například díky umístění tzv. přípojných uzlů rozdělili do kratších sekcí a docílili tak ve srovnání s Jižním Městem I drobnějšího měřítka zástavby. Součástí řešení byl i generel barevného a výtvarného řešení, orientace a názvosloví, kde ke spolupráci přizvali grafika Jiřího Rathouského. Dále byl navržen systém prefabrikovaných dílců drobné architektury (Zelený, Rothbauerová, Klika, Jordán), díky kterému byl parter sídliště ihned po dokončení budov doplněn o opěrné zídky, pergoly, lavičky a dětská hřiště. Vítězslava Rothbauerová pracovala na projektech pro Jižní Město II až do konce 80. let, od roku 1984 zejména s Petrem Brzobohatým. Z celé řady projektů, na nichž v tomto období pracovala, byla realizována mimo jiné obytná zóna Fauna, služebna Federálního ministerstva vnitra, budova servisních a výrobních provozů Divadelní techniky a kulturní centrum Devětsil, které ale zůstalo po revoluci rozestavěno a následně bylo zbouráno.
V roce 1987 se Vítězslava Rothbauerová stala členkou sdružení architektů střední generace zvané Středotlací, jež o dva roky později vystavilo práce svých členů na stejnojmenné výstavě ve Fragnerově galerii. Účastnila se také tří neformálních setkání, která členům skupiny pravidelně nabízela prostor pro diskusi nad směřováním architektury nejen skrze prezentaci vlastních projektů.
Po rozpadu PPÚ založila v roce 1991 vlastní projekční studio ER, ve kterém vznikl například projekt domu s pečovatelskou službou v Lysé nad Labem, vodní elektrárna v Branné (obojí realizace 1997) či urbanistická studie pro Zbraslav (1993). Na začátku 90. let jí bylo nabídnuto místo vyučující na Fakultě architektury ČVUT v Praze, které přijala, a mezi lety 1991–1993 zde vedla ateliér s asistentem Petrem Brzobohatým.
V roce 1994 byla na základě svých zkušeností s urbanistickými zadáními oslovena Jiřím Hůrkou a Martinem Feistnerem ke spolupráci. V následujících letech s nimi zpracovala několik územních studií a soutěžních návrhů a v roce 1996 ještě s Petrem Brzobohatým založili sdružení architektů Dům a Město. Hned v prvním roce fungování ateliéru se jim podařilo zvítězit v soutěži na hotel Four Seasons na Alšově nábřeží v Praze (Brzobohatý, Feistner, Feistnerová, Hůrka, Koláčková-Faranová a Rothbauerová), jehož realizace z roku 2000 získala 1. cenu v soutěži MIPIM AWARDS v kategorii hotelů. Spolupráce mezi členy ateliéru se odvíjela od náročnosti zakázky, některé projekty zpracovávali všichni včetně dalších spolupracovníků, na některých naopak pracovali jednotlivě. Mezi výrazné realizace ateliéru patří, přestavba bývalého dominikánského kláštera na hotel Mandarin Oriental Praha (Brzobohatý, Feistner, Hůrka, Rothbauerová) oceněná Stavbou roku 2007, pavilon goril pro pražskou ZOO (Brzobohatý, Feistner, Rothbauerová a výtvarné sdružení Kvadra – Hejduková, Hanzlíková, Mikeska a Šlegl) a obytné soubory ve Zbraslavi. V roce 2001 byla samostatně vyzvána k účasti v soutěži na komunitní centrum v Praze-Hájích, ve které zvítězila. Komunitní centrum Matky Terezy vystavěné podle jejího návrhu bylo otevřeno o šest let později. Uskupení Dům a Město ukončilo svou činnost v roce 2017 a Vítězslava Rothbauerová se vrátila do svého projekčního studia ER, kde se dodnes věnuje navrhování.
Zdroje:
Blahomír Borovička, Jižní Město II, Západ, Architektura ČSR XXXVII., 1978, č. 4, s. 152–158.
Galerie Jaroslava Fragnera, Benjamin Fragner a Jiří Ševčík (eds.): STL Středotlací: Michal Brix, Tomáš Brix, Benjamin Fragner, Zdeněk Hölzel, Petr Keil, Jan Kerel, Vladimír Krátký, Václav Králíček, Tomáš Kulík, Ladislav Lábus, Lukáš Liesler, Jan Línek, Jan Louda, Vlado Milunić, Josef Pleskot, Emil Přikryl, Vítězslava Rothbauerová, Martin Rajniš, Michal Sborwitz, Eduard Schleger, Zbyšek Stýblo, Jiří Suchomel, Jiří Ševčík, Alena Šrámková. Praha, 1989.
Michaela Janečková, Praha – Jižní Město, in: Lucie Skřivánková (ed.) et al., Paneláci 1, Padesát sídlišť v českých zemích: kritický katalog k cyklu výstav Příběh paneláku, Uměleckoprůmyslové museum, Praha 2016, s. 326–337.
Lenka Kužvartová, Vítězslava Rothbauerová: Dnes se může jevit snaha z osmdesátých let o vytvoření kousku města jako úsměvná, in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory: architektura osmdesátých let, ČVUT v Praze, Praha 2020, s. 26–35.
Rozhovor s Vítězslavou Rothbauerovou, in: Markéta Mráčková – Barbora Šimonová – Viktor Vejvoda (eds.), Legenda o sídlišti, Akademie výtvarných umění, Praha 2014, s. 114–127.
Tereza Poláčková, Neoficiální československá architektonická scéna v 80. letech 20. století (diplomní práce), Filozofická fakulta UK, Praha 2018.
Rozhovor Šárky Malošíkové a Heleny Huber-Doudové s Vítězslavou Rothbauerovou v rámci výzkumného projektu „Ženy v architektuře“, září 2022 (nepublikováno).
Ema Soukupová, Vítězslava Rothbauerová (pasport v rámci předmětu Česká architektura po roce 1945), UMPRUM, Praha 2022.
