Snahy o umožnění studia architektury ženám se dají vysledovat již na počátek 20. století. Přesto se první studentky architektury na technikách začaly ve větším počtu objevovat až počátkem dvacátých let, tedy po vzniku samostatného Československa, kdy byla zrušena všechna opatření omezující studium žen nejenom na vysokých školách.
Příchod prvních posluchaček byl však velmi pozvolný. Poměrné zastoupení žen se po celou dobu trvání první republiky pohybovalo pouze v jednotkách procent. Příčinou mohly být stále hluboce zakořeněné předsudky vůči vzdělání žen umocněné navíc stereotypním vnímáním jejich biologické „předurčenosti“ a přetrvávající představou architektury jako tradičně mužského oboru. Tyto předsudky se nepodařilo vyvrátit ani řadou článků prezentujících profesi architektky jako nové zaměstnání pro ženy.(1) Ostatně první architektky svou volbu povolání popisují následovně: Milada Petříková-Pavlíková se nazává „jakousi raritou na technice, která dostávala neplatná vysvědčení,“(2) stejně tak Anna Friedlová-Kanczuská o pár let později, když už bylo ženám studium přístupné bez omezení, reakce svého okolí líčí takto: „rozhodnutí jít na techniku považovali všichni za trochu výstřední: [m]ůj třídní profesor po letech přiznal, že nevěřil, že se skutečně stanu architektkou. Na škole architektury v Praze jsme v ročníku byly jen dvě: Vlasta Suková (Štursová) a já.“(3)
Dalším z možných důvodů, proč nárůst posluchaček na technických školách po zavedení koedukace nebyl tak velký, jak by se dalo předpokládat, byla skutečnost, že bylo poměrně málo žen, které splňovaly kritéria pro přijetí na vysokou školu. Na techniku se mohly hlásit pouze absolventi a absolventky gymnázia či reálky, kteří složili maturitní zkoušku a následně získali doložku o způsobilosti k vysokoškolskému studiu. To pro studentky nebylo vůbec lehké a samozřejmé. Rakousko-Uherská monarchie totiž zastávala vůči vzdělávání žen rezervovaný přístup a zaostávala tak za jinými evropskými zeměmi. Střední školy pro dívky zde začaly vznikat teprve ke konci 19. století, často zaměřené na „ženské“ obory s minimální dotací pro obecně vzdělávací předměty. První ženská gymnázia ze začátku neměla právo na skládání maturitních zkoušek a i po jeho získání v prvních letech absolventky gymnázia nedostávaly osvědčení ke studiu na vysokých školách.(4) Všechny střední školy se dívkám bez omezení otevřely až po rozpadu monarchie, tedy ve stejné době jako univerzity. Předtím byla nabídka středních škol pro dívky velmi omezená, navíc drtivá většina z nich, včetně gymnázií a reálek, byla soukromá.(5)
Je pravděpodobné, že zcela určující vliv na to, zda se mladá žena vydá na studia, mělo její rodinné, sociální a finanční zázemí, jelikož náklady na studium byly poměrně vysoké. Na všech školách architektury se platilo školné, kromě toho bylo studium architektury především kvůli ateliérové výuce nákladnější i na pomůcky a materiály potřebné ke studiu. Školy sice některým studujícím odpouštěly část nebo celé školné, avšak na stipendium dosáhlo jen minimum posluchaček.(6) V roce 1929 Milada Petříková-Pavlíková píše v Knize ženských povolání, že náklady na dva semestry vychází přibližně na 1000 až 1200 Kč za podmínky, že studentka bydlí a stravuje se doma.(7) Tato částka odpovídala průměrné mzdě úředníka či úřednice nebo trojnásobku mzdy v dělnických profesích.(8) Nelze opomenout ani fakt, že potenciální studentka architektury, stejně jako její nejbližší, kteří ji mohli podpořit ve studiu, stále museli čelit přetrvávajícím předsudkům ohledně ženského vzdělávání. Jednalo se tedy o poměrně velkou a nejistou investici, jelikož praktikujících architektek bylo minimum. Mimo to se předpokládalo, že žena po svatbě svou profesi opustí a bude se zcela věnovat rodině. Není proto překvapivé, že i přes dobové proklamace o vzdělávání jako možné cestě z nouze pro nezajištěné ženy, tomu v případě architektury bylo přesně naopak. Většina studentek architektury pocházela z dobře situovaných rodin a jejich otcové vykonávali prestižní zaměstnání. Naopak pouze okolo 8 % studentek architektury pocházelo z rodin řemeslníků či drobných živnostníků. Necelá třetina z otců studentek architektury vykonávala profese související s architekturou (architekti, stavitelé, nábytkáři a umělci).(9)
Kromě finanční podpory bylo zásadní i podporující rodinné zázemí. Vzhledem k tomu, že velká část posluchaček pocházela z intelektuálních rodin, kde se dbalo na vzdělání, je pravděpodobné, že se jim této formy podpory dostalo. Velmi podporující rodinu měla například Milada Petříková-Pavlíková, která byla dcerou známého táborského lékaře Josefa Pavlíka a neteří první české lékařky Anny Honzákové a učitelky gymnázia Minerva Albíny Honzákové, jež se významně angažovaly v ženský hnutích. Milada tedy nebyla první průkopnicí ve svém oboru a emancipovanou ženou v rodině Pavlíků (Honzáků). Dále nebylo zcela neobvyklé, že studentky architektury následovaly kroky svých starších sourozenců. Mezi sourozence, kteří se potkávali na chodbách pražské techniky, patřili například Miroslav, Věra a Jana Chalupníčkovi či Vlasta a Jaroslav Vottovi.(10) Zajímavý příběh se pojí také s rodinou Ivana Vejvody majitele truhlářského závodu ve městě Karlovac v dnešním Chorvatsku. Jeho nejstarší syn Ivo vystudoval architekturu na technice v Praze.(11) Mladší syn Ivan mezi lety 1930 až 1932 studoval architekturu v ateliéru Pavla Janáka na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kam o pět let později nastoupila i nejmladší Věra, která studia nemohla dokončit z důvodu vypuknutí druhé světové války.(12) Na brněnské technice pro změnu pár let po svém otci, řediteli měšťanky, absolvovala studia Sylva Dyková-Kučerová.(13)
Obecně bylo meziválečné Československo cílem mnoha zahraničních studujících různých vyznání, v roce 1933 lidé cizí státní příslušnosti tvořili téměř 8 % z celkového počtu studujících, což je podobné procento jako v současnosti.(14) České vysoké školy byly atraktivní obzvláště pro příchozí ze slovansky mluvících zemí. Výjimkou nebyly ani školy architektury, kde z cizinek nejčastěji studovaly posluchačky původem z Jugoslávského království, Ruska a Bulharska. Cizinky často do Československa přicházely po absolvování části či celého studia v zahraničí.(15)
V životopisných materiálech o architektkách první republiky jsou často zmiňované studijní úspěchy. Pravidelně se jejich jména objevují ve výsledcích školních soutěžích i mezi držitelkami stipendií. Na pražské technice získaly při závěrečné zkoušce vyznamenání kromě Milady Petříkové-Pavlíkové další tři architektky,(16) na brněnské Libuše Kostelková-Hrubešová.(17) Na pražské uměleckoprůmyslové škole pro změnu Jarmila Fridrichová během celého studia nezískala jiné než výborné hodnocení.(18)
Studia však úspěšně zakončila jen necelá třetina posluchaček pražské techniky.(19) Jedním z hlavních argumentů, které hovořily proti vzdělávání žen, byl právě předpoklad, že bude docházet k předčasnému ukončování studia či nenastoupení do praxe z důvodu sňatků posluchaček. Jinými slovy, v patriarchální společnosti stále přetrvávala obava, že studium je pro ženy pouhou kratochvílí či navýšením kulturního věna budoucích nevěst. Ve svém výzkumu jsem na explicitní zmínky tohoto typu přímo nenarazila, ovšem u většiny předčasně ukončených studií byly jako důvody uvedené neomluvené absence či nezaplacení školného, za kterými mohlo být opuštění studia z důvodu svatby skryté. Svatba však rozhodně nemusela znamenat automatický konec studií a kariéry, jak dokazuje značný počet studentek, jež úspěšně dokončily vzdělání až po svatbě. Naopak manželství s kolegou architektem se později ukázalo pro výkon profese jako prospěšné. Další a nejspíš i pravděpodobnější příčinou mohla být celková náročnost studia architektury a nedostatečné znalosti z předchozího studia, kdy i samotná Milada Petříková-Pavlíková přiznává, že na studium technické univerzity po absolvování klasického gymnázia Minerva nebyla dostatečně připravená, a po večerech si musela samostatně doplňovat potřebné znalosti. Později to okomentovala slovy: „Dnes se divím své troufalosti, obdivuju svůj optimismus, ale byla to jakási posedlost, která se stala hnací silou mých studií.“(20) Ostatně dodnes jsou technické školy známé svou náročností a vysokým počtem studentů a studentek, kteří v prvních letech studia zanechají. V době první republiky studium nedokončila polovina imatrikulovaných studentů. Techniku v Brně zakončila pouze necelá šestina posluchaček. Odlišná situace panovala na uměleckoprůmyslové škole v Praze. Pokud pomineme Růženu Fričovou, která byla vyškrtnuta pro neomluvené absence, studia zde do roku 1938 úspěšně dokončily všechny zapsané studentky. Dějinné události po roce 1938 mnoha posluchačkám změnily plány a ze školy musely odejít.
Podobně jako v Českolsovensku se první absolventky architektury začaly ve dvacátých letech 20. století objevovat i v ostatních zemích, které před první světovou válkou patřily pod správu Habsburské monarchie. Nejinak na tom bylo ale například i Švédsko, Švýcarsko, Japonsko či Argentina. Jako jedna z prvních absolventek oboru architektura na vysoké škole se uvádí Američanka Margaret Hicks, která absolvovala architekturu na Cornellově univerzitě v roce 1880.(21) První evropské architektky nejspíše vzešly z helsinské polytechniky už v devadesátých letech 19. století.(22) Nakloněné studiu žen bylo i Srbské království, kde už v roce 1900 na bělehradské technice absolvovala Jelizaveta Načić, jejíž úspěch i následná kariéra nepochybně k profesi architektky inspirovala další ženy. Pro srovnání školu architektury na prestižní L'École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži jako první absolvovala Američanka Julia Morgan o dva roky později.(23)
Požadavek vysokoškolského vzdělání v oboru architektura a přístup k němu v sobě však nese jistou ambivalenci. Dosažením vzdělání získaly ženy úředně potvrzenou kvalifikaci, díky níž se mohly věnovat do té doby zapovězenému oboru (aniž by však vysokoškolský titul automaticky vyrušil v oboru panující předsudky a stereotypy). Zároveň požadavek vysokoškolského vzdělání z oboru výrazně vylučoval ty, které neměly možnost na studia jít. I přesto se ale několika ženám podařilo do dobového architektonického diskursu promlouvat, byť ne z pozice projektujících architektek. Řeč je o publicistkách, kritičkách a teoretičkách. Nejvýraznější z nich byly Božena Krchová, Milena Jesenská a Jožka Nevařilová, které ve svých článcích reflektovaly především vztah architektury a ženské otázky. Za zmínku stojí, že všechny byly partnerkami nejvlivnějších architektů a teoretiků první republiky.
* text vychází z diplomové práce autorky Slečna-architekt, paní-architekt či architektka?: Postavení žen-architektek v meziválečném Československu 1918–1938 vypracované pod vedením Kláry Brůhové a obhájené v září 2022 na UMPRUM.
ZDROJE:
(1) Mj. Srbka architektem, Ženský svět: list paní a dívek českých V, 1901, č. 3, s. 33; Architektky, Ženský svět: list paní a dívek českých X, 1906, č. 15, s. 206; Ženský architekt, Ženský svět: list paní a dívek českých XIII, 1909, č. 10, s. 157; Ženské polytechnikum v Petrohradě, Ženský svět: list paní a dívek českých XV, 1911, č. 19, s. 300; Cenou vyznamenaná architektka, Ženský svět: list paní a dívek českých XVI, 1912, č. 16, s. 242; Ženský architekt, Ženský svět: list paní a dívek českých XVII, 1913, č. 16, s. 221; Ženy na polytechnice varšavské, Ženský svět: list paní a dívek českých XX, 1916, č. 3, s. 75; Architektky, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXX, 1902, č. 2, s. 36; Z Rakouska, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXII, 1904, č. 1, s. 6; Architektky, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXIV, 1906, č. 10, s. 189; První ruská architektka, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXV, 1907, č. 4, s. 73; Americká architektka, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXV, 1907, č. 7, s. 148; Stavitelka nejvyššího domu v Newyorku, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXVI, 1908, č. 7, s. 135; Ponenáhlé vnikání žen v zaměstnání, která se nazývala výhradně mužská, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXXVII, 1909, č. 8–9, s. 187; Architektka v Berlíně, Ženské listy: časopis pro záležitosti žen a dívek českoslovanských XXVIII, 1910, č. 11, s. 231.
(2) První československá architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.
(3) Vladislava Valchářová, Anna Friedlová-Kanczuská, in: Povolání: architekt[ka] (kat. výst.), galerie Nová síň, Praha 2003, s. 121.
(4) Markéta Pánková, Vzdělávání dívek v Čechách, Praha 2008, s. 52.
(5) Marie Fialová, Studium ženské a jeho rozšíření, in: Richard Wolf, Protokol 1. Sjezdu Federace českého studentstva vysokoškolského, Praha 1914, s. 350.
(6) Archiv ČVUT.
(7) Milada Petříková-Pavlíková, Architektka-inženýrka, in: Juliana Lancová, Kniha ženských zaměstnání, Praha 1929, s. 305.
(8) Průměrné ceny 1918–1938, PSK. Dostupné na: https://www.ptejteseknihovny.cz/dotazy/prumerne-ceny-1918-1938, vyhledáno 25. 7. 2022.
(9) Denisa Dolanská, Slečna-architekt, paní-architekt či architektka?: Postavení žen-architektek v meziválečném Československu 1918–1938 (diplomová práce), UMPRUM, Praha 2022, s. 39.
(10) Věra Chalupníčková nastoupila na fakultu dva roky po svém bratrovi Miroslavovi v roce 1931, nejmladší Jana začala studovat o rok později. Když v roce 1922 nastoupila Vlasta Vottová jako mimořádná studentka, byl její starší bratr Jaroslav ve třetím ročníku.
(11) Archiv ČVUT.
(12) Studijní oddělení UMPRUM, studijní karty.
(13) Archiv VUT, fond Arch VUT, Nacionále řádných posluchačů odbor architektury (pozemního stavitelství), kniha č. 1–11.
(14) Prvorepublikové Československo bylo magnetem pro zahraniční studenty, Statistika a my. Dostupné na: https://www.statistikaamy.cz/2020/04/01/prvorepublikove-ceskoslovensko-bylo-magnetem-pro-zahranicni-studenty/, vyhledáno 23. 3. 2022.
(15) Dolanská (pozn. 9), s. 40.
(16) Archiv ČVUT.
(17) Archiv VUT, fond Arch VUT, Nacionále řádných posluchačů odbor architektury (pozemního stavitelství), kniha č. 1–11.
(18) Studijní oddělení UMPRUM, studijní karty.
(19) Archiv ČVUT.
(20) První česká architektka, Československý architekt XXI, 1975, č. 23–24, s. 10.
(21) Despina Stratigakos, Where Are the Women Architects?, Princeton 2016, s. 6.
(22) Povolání: architekt[ka] (kat. výst.), galerie Nová síň, Praha 2003, s. 51.
(23) Pioneering Women in American Architecture. Dostupné na: https://pioneeringwomen.bwaf.org/julia-morgan, vyhledáno 14. 4. 2022.