Studie rozšíření hlavního pražského nádraží vznikaly již od 40. let dvacátého století, kdy byl proražen druhý vinohradský železniční tunel. V roce 1965 byla vypsána veřejná urbanisticko-architektonická soutěž na řešení nového komplexu budov nádraží a jejich vztahů k okolí – zejména plánované trase severojižní magistrály. Zatímco nejvýše hodnocený návrh (Eugen Kramár – Berty Hornung – Milan Kalinovský – Vojtěch Gerbstein) byl oceněn za myšlenku silnici vyzdvihnout na estakádu nad kolejištěm, trio Loudová – Skála – Louda navrhlo budovu, která by silnici přemostila. V soutěži se vyskytla i řešení s budovou umístěnou pod magistrálou, jak zadání nakonec vyřešil realizovaný návrh (Jan Bočan – Alena Šrámková – Jan Šrámek), který vzešel z další soutěže uspořádané o pět let později. Návrhy ze soutěže pořádané v polovině šedesátých let totiž shodně počítaly s nahrazením původní budovy novostavbou, posléze však převážil zájem historickou budovu zachovat, a bylo proto třeba uspořádat soutěž novou.
Loudová – Skála – Louda ve svém návrhu novou nádražní budovu pojali jako šířkově rozvinutou hmotu, jejíž horizontalitu umocňovaly linie přesahujících střech a konstrukcí, které by, jak naznačuje návrh, měly objem stavby traktovat hlubokými stíny. Brutalistní, avšak výrazově strohé pojetí může připomenout soudobý projekt velvyslanectví ČSSR v Brasilii, na němž se podílel Jiří Louda.
