Profesní i soukromý život Naděždy Dvořákové je spjatý s jižními Čechami. Narodila se sice v Českých Budějovicích, kde posléze založila i vlastní rodinu, dětství a mládí ale trávila v Českém Krumlově. Genius loci města a jeho okolí ji, dle jejích vlastních slov, hluboce ovlivnil. Matka Marie Charitonová byla Češka selského původu a otec Andrej Charitonov do Československa emigroval během první republiky z bolševického Ruska. Byl to právě on, jak sama vzpomíná, kdo ji naučil vnímat všední krásy každodennosti: „Neměl žádné umělecké nadání, nemluvili jsme spolu vůbec o umění, ale přesto mě svým přemýšlivým pohledem ovlivnil víc než kdokoliv jiný. Dokázal se mnou, malým dítětem, sedět dlouho do noci někde venku na mezi a pozorovat hvězdy, naučil mě úžasu nad krásou přírody i lidských výtvorů.“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Tento pocit blízké sounáležitosti s přírodní a kulturní krajinou se stal ústředním motivem její tvorby.
Ještě během studia na českokrumlovském gymnáziu Naděžda tíhla k medicíně. Rozhodnutí věnovat se architektuře tak bylo spíše dílem spontánnosti. V kresbě, jak sama říká, vynikala a pitoreskní Krumlov ji naučil vnímat kontextualitu. Je přesvědčena, že „architekt, stejně jako každý jiný tvořivý člověk, musí dlouhou dobu spíše jen pozorovat a snažit se porozumět, jak se rodí proces, kterému se pak říká umělecká tvorba“. (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Z Naděždina ročníku na pražské technice vyšly kromě ní i další výrazné osobnosti – jako například Daniel Špička, Jan Bočan či Eva Jiřičná. Často ale podle svých slov přemýšlela o změně školy: „V ročníku převládali chlapci a občas jsem pokládala své rozhodnutí (pozn. studovat architekturu) opravdu za zbytečně odvážné.“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Po dokončení studií v roce 1962 nastoupila do českobudějovického Stavoprojektu jako první tamní architektka a ocitla se pod drobnohledem vedení, které již tak přísně sledovalo každého začínajícího architekta. Později ji doplnila druhá vysokoškolsky vzdělaná žena, stavební inženýrka a statička Dana Erbanová. Prosadit se v prostředí Stavoprojektu se architektce, dle jejích vlastních slov, povedlo mimo jiné i díky kolegovi Antonínu Dvořákovi, kterého potkala již během předchozí školní praxe. Vytvořila s ním profesní tandem a později se jí stal také životním partnerem. Společně vytvořili silnou autorskou dvojici: „Návrh stavby až do fáze realizačního projektu byl vždy spoluprací a vzájemný podíl bychom nikdy nedokázali přesně určit“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022). Ke spolupráci se svým manželem architektka dále dodává: „Protože profese architekta je časově velmi náročná, bylo samozřejmé, že péče o rodinu se musela také dělit. V tomto ohledu jsem měla mimořádné štěstí.“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022)
Souznění a sounáležitost představují celoživotní metu i pro jejich společnou architektonickou tvorbu: „Tam, kde je dostatek pokory a ochoty zařadit se svým architektonickým dílem do již existujícího prostoru přírodního i umělého, kde je odvaha nechtít být za každou cenu originální a mimořádný, dosáhne se často až ‚neviditelnosti‘ architektonického díla. Je to neviditelnost jen zdánlivá, protože být součástí řádu, který nás přesahuje, je cennější než z něho vybočovat.“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Symbolické zhmotnění této vize představuje projekt na obytný soubor Zdíkov na Šumavě (1968 a 1969), kde se jim podařilo, navzdory dobové typizované stavební produkci, prosadit netypizované, ve své podstatě archetypální stavební prvky (kámen, šikmé střechy apod.). Za cílenou snahou o minimalizaci autorského otisku v její tvorbě stojí mimo jiné i inspirace architektem, kurátorem a sociálním historikem Bernardem Rudofskym, který ke své knize Architektura bez architektů (1964) uspořádal ve stejné době výstavu, jež byla na začátku 70. let představena i v Praze. Během ní si Naděžda uvědomila, že „architektura je jen malý dílek skládačky, ve které je nám dáno realizovat svůj život“. (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Druhý silný moment, který nasměroval její tvorbu, představuje kniha Základy ekologie od biologa Eugena Pleasantse Oduma (1977), ze které si nad pracovní stůl ve Stavoprojektu připíchla větu: „… člověk pravděpodobně nemůže pochopit systém, který nevytvořil, musí jej nejprve zničit, aby se pokoušel jej vytvořit znovu.“ Teprve mnohem později prý pochopila, že nic zničeného znovu nevytvoříme. „Co se týče architektury, měla by ctít zákon, na kterém je postavena ekologie, a sice vztahovat jednotlivost k celku. Podřídit celek jednotlivosti může mít za následek nenapravitelné ničení,“ říká Naděžda Dvořáková s odstupem. (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022)
V sedmdesátých letech se manželé podepsali mimo jiné i pod čtyři budovy pro okresní ústředí KSČ. Dvořákovi navrhli OV KSČ Pelhřimov (1977); OV KSČ Písek (1978); OV KSČ Jindřichův Hradec (1988), které však téměř okamžitě sloužilo Jihočeské univerzitě, a OV KSČ Tábor (1994), které následně také snadno adaptovali pro potřeby Jihočeská univerzity. Přestože u všech těchto objektů zadavatel vyžadoval monumentalitu, cílem autorské dvojice podle jejích slov i tentokrát bylo vytvořit svébytné, umělecky pojaté solitéry, které se snaží respektovat své okolí.
Oblíbeným tématem manželů Dvořákových zůstávala zemitost, umírněné měřítko a dialog s krajinou. Srdcovou záležitost představuje jejich vlastní rekreační chata ve Spolí (1994), která se doslova vklínila mezi vzrostlé stromy. Charakteristické projekty z portfolia Dvořákových pak tvoří sociální a občanská výstavba, na které dokázali aplikovat své zásady – mimo jiné penzion pro seniory v Borovanech (1979), penzion pro seniory v Prosiměřicích u Znojma (1993) či Základní škola Frymburk (1975), kterou Naděžda Dvořáková považuje za jeden z vrcholů vlastní tvorby: „Stojí na břehu lipenského jezera už 50 let a různými úpravami fasád ztratila svou původní prostotu. Přesto si zachovala zamýšlený nápad – aby jednotlivé nízké pavilony z pálených cihel, dřeva a bílé omítky stékaly po svahu jako vlna, která se vrací do jezera.“ (rozhovor s Naděždou Dvořákovou, 2022) Poetičnost staveb snad vychází i z architektčiny interpretace krajiny jako místa se spirituálními významy a silného vlivu křesťanství, které se manželům Dvořákovým stalo radostí i oporou v těžkých chvílích. Na konci osmdesátých let se v jejich repertoáru objevuje i rekonstrukce kostela svaté Máří Magdalény v Černici (1989).
Sametová revoluce znamenala také předěl v jejich tvorbě. (Ne)zkušenost s kvalitními exteriéry během socialistické prefabrikace a standardizace z nich vychovala spíše experty na řešení interiérů a dravý kapitalismus, jak sami přiznávají, je neoslovil. Po roce 1989 proto založili vlastní Ateliér AD a pokračovali především v rekonstrukcích, mezi které patří například interiér knihkupectví U Křižovníků v Praze (1995); rekonstrukce gynekologického oddělení Nemocnice České Budějovice (1995); rekonstrukce barokního areálu a přístavba karmelitánského kláštera v Kostelním Vydří (1996) nebo Církevní základní škola a mateřská škola v Českých Budějovicích (1998). V roce 2001 manželé založili vlastní obecně prospěšnou společnost Svět jako domov pro pomoc uprchlíkům a vyhnancům z bývalé Jugoslávie.
„Architektonické dílo je výrazem kreativity lidského společenství, nikoliv individuální výtvor architekta.“ Naděžda Dvořáková dne 30. 7. 2022 v Českých Budějovicích
Zdroje:
Miroslav Pavel, Architektka Naděžda Dvořáková (rozhovor), České Budějovice / Praha, 30. 7. 2022.
Svatopluk Voděra, Architektura bez architektů, Architektura ČSR XXX, 1971, s. 116–124.
