Jarmila Lisková studovala dívčí reálné gymnázium Krásnohorská ve Vodičkově ulici v Praze, které absolvovala v roce 1921. Poté nastoupila na studium architektury a pozemního stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze. První státní zkoušku složila v roce 1923, druhou v roce 1926. Ve dvacátých letech podnikla řadu studijních cest – do Jugoslávie (1923), Bulharska a Turecka (1924) a Francie (1927). Prvním zaměstnáním Jarmily Liskové byla v roce 1927 praxe v projekční kanceláři profesora Antonína Engela, kde pracovala na projektu ministerstva železnic. Mezi lety 1928 a 1929 působila v kanceláři architekta Karla Roštíka, kde se zabývala hlavně projekty nemocnic a obytných domů. Dále byla zaměstnána u firmy Ing. Božetěcha Šuly, kde pracovala na projektech rodinných domů, vykonávala dozor na prováděných stavbách (1932–1933) a spolupracovala s architektem Ivanem Šulou, který se stal jejím celoživotním spolupracovníkem a partnerem také v osobním životě. V letech 1930–1932 a 1935–1945 působila jako samostatná architektka. Autorizační zkoušku získala v roce 1933, oprávnění civilního inženýra pro architekturu a pozemní stavby nabyla roku 1940.
Během třicátých let se Jarmila Lisková zabývala především problematikou nájemního bytového domu a řešením dopravy v centru Prahy. Byla aktivní v pražském odboru Spolku československých inženýrů a architektů (SIA), kde přednášela, společně s kolegy prezentovala své soutěžní projekty a v kolektivu pracovního sdružení Skupiny architektů SIA se zabývala např. regulačními studiemi Starého Města v Praze (1935) nebo hospodářským programem výstavby Velké Prahy (1937). Mezi lety 1931 a 1941 publikovala řadu odborných článků ve spolkovém časopise Architekt SIA, kde od druhé poloviny třicátých let působila také jako redaktorka.
Hlavním tématem architektky Liskové, kterému se věnovala během doktorského studia na ČVUT, byla problematika nájemního bydlení a stav bytového fondu v Praze. Ve své disertační práci Nájemný dům v současné výstavbě Velké Prahy, jež vyšla tiskem (1935), si architektka kladla za cíl na základě analýzy všech bytových staveb, které byly provedeny ve Velké Praze v roce 1933 (153 nájemních domů), definovat stav bytového stavebnictví a stanovit možnosti jeho zlepšení. Z výzkumu podle architektky vyplynulo, že pouze 5 % nájemních domů z analyzovaného vzorku bylo navrženo „Ing. architekty“. To je podle Liskové také důvodem, proč bytové domy obsahují nevyhovující a zastaralé dispozice. Další prohřešky výstavby viděla architektka v nevyhovujícím počtu občanské vybavenosti (dětská hřiště, garáže) nebo v nedostatku zelených ploch (Lisková, 1935). Práce architektky Liskové byla odměněna cenou České akademie věd a v roce 1936 získala na ČVUT doktorát technických věd. Na základě své specializace vypracovala obsáhlou technickou zprávu týkající se výstavby bytů pro ministerstvo sociální a zdravotní správy (1936) a v kooperaci se státním zdravotním ústavem zpracovala zprávu pro Společnost národů v Ženevě, která se týkala hygienických otázek bydlení v ČSR (1936).
Návrhům rodinných a nájemních domů, včetně vnitřního zařízení, se věnovala také v projekční rovině, zúčastnila se řady veřejných soutěží, vykonávala architektonický a stavební dozor. V roce 1935 získali s Ivanem Šulou 3. cenu v soutěži na domy s malými byty v Praze-Břevnově, v letech 1937–1939 realizovali nájemní domy „Za Zelenou liškou“ v Praze na Pankráci. Je autorkou kolonie rodinných domů pro uprchlíky u Kladna (1939) nebo kolonie dělnických a úřednických domů v Neratovicích (1939–1940).
Během druhé světové války se Jarmila Lisková podle svých záznamů podílela na přípravě materiálu pro řešení bytové otázky z podnětu architekta Otokara Fierlingera a ve spolupráci se senátorkou Františkou Plamínkovou a bytovou komisí Ženské národní rady. Věnovala se také znalecké činnosti. Pro Magistrát hlavního města Prahy pracovala například na odhadech stavebních škod způsobených nálety a revolučními boji. V období dvouletého hospodářského plánu mezi lety 1947 a 1948 byla součástí kolektivu architektů a architektek pracovní skupiny bytové komise BAPS (Bloku architektonických pokrokových spolků), který se zabýval návrhy směrných plánů v nájemních a rodinných domech chystané výstavby. Společně s Ivanem Šulou jsou autory nájemních domů U Šalamounky v Praze-Košířích (1947).
Po druhé světové válce se stala pedagožkou na (Vyšší) průmyslové škole stavební ve Zborovské ulici, kde setrvala do roku 1964, kdy odešla do důchodu. Jako specialistka na dřevostavby a lehké konstrukce je Jarmila Lisková – od roku 1955, kdy se provdala za svého dlouholetého partnera, Šulová – spoluautorkou učebních textů pro průmyslové školy a řemeslníky.
Prameny a zdroje:
Archiv ČVUT.
Archiv hlavního města Prahy.
Archiv stavitelství a architektury NTM, fond Ivan Šula.
Jarmila Lisková – Ivan Šula, Zásady dopravního řešení Velké Prahy. Soutěžný návrh „Ve třech etapách“, Architekt SIA XXXII, 1933, č. 5, s. 65–70.
Jarmila Lisková – Ivan Šula, Jak se bydlí ve Velké Praze, Architekt SIA XXXIII, 1934, č. 3, s. 33–38.
Jarmila Lisková, Nájemný dům v současné výstavbě Velké Prahy, Praha 1935.
Kol. autorů, Regulační studie o Starém městě pražském, Architekt SIA XXXIV, 1935, č. 6, s. 82–86.
Jarmila Lisková, Jak se provádí přestavba vnitřní Prahy a blízkých předměstí, Architekt SIA XXXIV, 1935, č. 10, s. 153–155.
Red., Soutěž na domy s malými byty v Praze, Architekt SIA XXXV, 1936, č. 8, s. 113–118.
Jarmila Lisková, Akce 2000 malých bytů. Stavba 2 skupin domů po 160 bytech v Praze XIV. na Pankráci, Architekt SIA XXXVIII, 1939, č. 10, s. 181–183.
V. Labský – J. Blecha – M. Tryzna, Stavba bytů ve dvouletce: funkční a směrné plány, Praha 1947.
Jiří Krofta – Ivan Šula – Jarmila Lisková – Jaroslav Řapek – Arnošt Přikryl – Bohumil Švarc, Stavitelství, II. díl., Učební text pro průmyslové školy stavební, Praha 1954.
Alexandr Hanuš – Josefe Hraba – Antonín Pospíšil – Arnošt Přikryl – Ivan Šula – Jarmila Šulová – Bohumil Švarc, Abeceda stavebního kresliče: základy stavitelského rýsování, Praha 1959.
Petr Urlich, Sociální výstavba ve 30. letech v české architektuře a její vazba na teoretické prameny a čsl. zákonodárství, Architektura ČSR XLVI, 1987, č. 3, s. 194–197.
Dita Dvořáková, Architektura pro sociální stát, in: Kol. autorů, Architektura v přerodu: 1945–1948, 1989–1992, Praha 2019, s. 58–93.
