Markéta Cajthamlová patří k nejznámějším českým architektkám porevoluční doby. Od 90. let se věnuje především typologii rodinných domů a vil, které jsou charakteristické propracovanými minimalistickými detaily exteriéru i interiéru a také volbou materiálů, které nechává vyniknout v jejich přirozeném vzhledu.
Markéta Cajthamlová se narodila v Praze do rodiny architekta Václava Cajthamla a jejími příbuznými z otcovy strany byli Neda a Miloslav Cajthamlovi, taktéž architekti. Po střední škole, výtvarně zaměřeném Gymnáziu Na Pražačce, nastoupila na Fakultu architektury ČVUT a následně pokračovala studiem architektury na Akademii výtvarných umění (AVU), které jí podle jejích vlastních slov mělo pomoci oddálit působení v jednom z projektových ústavů. Během studia na ČVUT se seznámila s o rok níže studujícím Lvem Lauermannem, jenž se následně stal jejím životním i pracovním partnerem.
Už při studiích na AVU spolupracovala s Martinem Rajnišem, v té době působícím v nezávislém Studiu Shape, kde se zapojila do rozpracování vítězného návrhu expozice Golden Age of Ingenuity (Zlatý věk vynálezectví), který vzešel ze soutěže na mezinárodní pavilon The Roundhouse na EXPO 86 v kanadském Vancouveru. V roce 1986 založili Martin Rajniš, Markéta Cajthamlová a Lev Lauermann DA Studio, které fungovalo mimo standardní systém projektování v socialistickém Československu. Architekti navrhovali studie nejen pro domácí zadavatele, ale účastnili se i architektonických soutěží a zakázek v zahraničí. Nedostatek zkušeností při komunikaci s klienty, který se viditelně projevoval právě u zahraničních projektů, přiměl Markétu Cajthamlovou a Lva Lauermanna hledat práci mimo Československo. Po obdržení půlroční výjezdní doložky v září 1989 společně odjeli do středně velkého kanadského ateliéru Perkins & Cheung Architects zaměřeného na bytovou výstavbu, kde díky změně režimu zůstali nakonec rok a půl. V roce 1990 otiskl časopis Architektura (porevoluční nástupce Architektury ČSR) jejich několikastránkový dopis s názvem „Jak to nechodí v Československu“, v němž s odbornou veřejností sdíleli své vnímání rozdílů mezi výkonem povolání v Kanadě a v rodné zemi, a přispěli tak do intenzivní diskuse předcházející vzniku České komory architektů.
Po návratu do Československa v roce 1991 založili vlastní architektonickou kancelář Lev Lauermann & Markéta Cajthamlová, architektonická projekční kancelář. Praxe v Kanadě jim přinesla nejen očekávané zlepšení profesních postupů ve vztahu ke klientům, ale i jiný přístup ke vnímání obytného prostoru a materiálů. Jedním z jejich prvních projektů byla kompletní rekonstrukce loveckého zámečku Dřevíč doplněná interiéry podle návrhu rakouského architekta Hermanna Czecha. Následovalo dokončení rozestavěného rodinného domu ve středočeském Radlíku, z jehož vnějšího vzhledu i vnitřního prostorového členění je stále silně čitelný vliv zahraniční zkušenosti. V roce 1995 ateliér zvítězil ve vyzvané soutěži na českou ambasádu do australské Canberry. Tento návrh byl poté několikrát rozpracován a v současné době je jeho realizace těsně před dokončením.
Krátce po příjezdu ze zahraničí v roce 1993 se oba architekti zúčastnili druhé mezinárodní letní školy architektury v Liberci předcházející vzniku nové fakulty architektury zdejší technické univerzity. Na tuto zkušenost Markéta Cajthamlová v následujícím akademickém roce navázala jako asistentka v ateliéru Ladislava Lábuse na Fakultě architektury ČVUT, z časových důvodů v pedagogické činnosti ale nepokračovala, aby se mohla plně věnovat projekční praxi.
Ve druhé polovině 90. let se v jejich projektech začínají silněji objevovat inspirace modernistickou architekturou první poloviny 20. století patrné například na podobě vily v Černošicích či rodinného domu v Říčanech, který přejímá některé výtvarné principy staveb Miese van der Rohe. Ze stejného období pochází i atriový domek na návsi v Horních Počernicích, který vznikl v místě původního rozpadlého stavení. Součástí řešení těchto domů byl i návrh zahrady zpracovaný ve spolupráci s krajinářskou architektkou Lucií Vogelovou. Do průběhu práce na zmíněných domech zasáhlo v roce 1999 úmrtí Lva Lauermanna, po němž začala Markéta Cajthamlová vést ateliér sama.
V roce 2001 byla oslovena, aby jako editorka vybrala projekty pro publikaci Česká architektura 2000–2001, kde ve svém úvodním textu vykreslila neutěšený stav české architektury a představila projekty „vybojované na bitevním poli“. Mezi lety 2003 a 2004 byla členkou redakční rady časopisu Stavba a v letech 2005–2013 působila ve vědecko-umělecké radě Fakulty architektury ČVUT v Praze.
Projekty z období po roce 2000, mezi nimiž převládají rodinné domy, se vzdalují od modernistických referencí a hledají přímé odpovědi na specifická umístění a různorodé stavební programy. Mění se i jejich měřítko – od vil ve Velké Chuchli a Ruzyni přes zahradní altány a přístřešky pro automobily až po návrhy jednotlivých kusů nábytku. Markéta Cajthamlová stojí mimo jiné i za interiéry nové budovy Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. V ateliéru architektky Cajthamlové pracují většinou dva až tři další architekti*ky a na návrzích zahrad s nimi dlouhodobě spolupracuje Magdaléna Myšková Kaščáková.
Zdroje:
sine, Druhá liberecká letní škola architektury 21. 8. – 12. 9. 1993, Architekt XXXIX, 1993, č. 12, s. 11.
Markéta Cajthamlová, https://marketacajthamlova.cz/, vyhledáno 12. 2. 2024.
M. P. [Marie Platovská], Markéta Cajthamlová, in: Soňa Ryndová – Vladislava Valchářová (eds.), Povolání: architekt[ka], Praha 2003, s. 214–219.
Petr Vaněk, Chci postavit kvalitní rodinný dům. Zn.: Hledám architektku (rozhovor s Markétou Cajthamlovou), earch.cz, https://www.earch.cz/architektura/clanek/chci-postavit-kvalitni-rodinny-dum-zn-hledam-architektku, vyhledáno 12. 2. 2024
sine, Posloupnost studentů od založení školy, Historie Gymnázia Na Pražačce, https://historie.gymnazium-prazacka.cz/studenti.html, vyhledáno 12. 2. 2024.
Lev Lauermann – Markéta Cajthamlová, Dopis na téma: Jak to nechodí v Československu, Architektura XLIX, 1990, č. 4, s. 24–26.
Markéta Cajthamlová – Dagmar Vernerová (eds.), Česká architektura = Czech Architecture: ročenka. 2000–2001, Praha 2002, s. 15–17.