Během působení v projektové organizaci Centroprojekt Gottwaldov navrhla Eva Bánovská desítky interiérů výrobních závodů – textilek, porcelánek, sklářských podniků či obuvnických závodů po celém Československu. Součástí těchto úkolů byly také návrhy interiérů administrativní a reprezentační povahy, které řešila včetně nábytku a zařizovacích doplňků. Jako interiérová architektka však není Eva Bánovská v literatuře mezi tvůrci průmyslových budov zpravidla uváděna. Po odchodu z projektového ústavu založila vlastní architektonickou kancelář IBZ – Interiéry Bánovská Zlín, v níž pokračovala v tvorbě interiérů zejména administrativní povahy.
Cesta Evy Bánovské k architektuře nebyla jednoznačná. Jejím velkým koníčkem, kterému se chtěla věnovat na profesionální úrovni, byl sport. Na gymnáziu reprezentovala školu na celostátních soutěžích v lyžování a v plavání. Uvažovala o studiu tělovýchovy na vysoké škole, což jí ze zdravotních důvodů nebylo umožněno. Protože se zajímala také o výtvarné umění a architekturu, rozhodla se ke studiu architektury na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě, kde byli jejími vyučujícími Vladimír Karfík, Jan E. Koula nebo Emanuel Hruška. Během studia absolvovala prázdninové praxe při renovaci Bratislavského hradu (1954), na stavbě krajského svazu výrobních družstev v Gottwaldově (1955) či jako pomocná síla při zpracování úvodního projektu Strojařské fakulty SVŠT v Bratislavě (1957) a o rok později na tomtéž návrhu ve stadiu prováděcího projektu (Vlastní životopis E. Bánovské, 1968, archiv E. Bánovské). Architekturu dokončila v ateliéru Jozefa Lacka s diplomním projektem kolektivního domu (1959).
Záhy po absolutoriu v červnu 1959 nastoupila Eva Bánovská do Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu Centroprojekt Gottwaldov ve Zlíně, jehož předchůdce – národní podnik Stavosvit vznikl po druhé světové válce zestátněním závodů firmy Baťa a jejího stavebního oddělení. Centroprojekt se specializoval na projektování průmyslových závodů zejména kožedělného, textilního a obuvnického průmyslu a stal se v této oblasti generální projektantem, později pod názvem Centroprojekt, projektová a inženýrská organizace, Gottwaldov. Eva Bánovská pracovala nejprve v oddělení typizace, postupně se specializovala na průmyslový interiér. Podle vzpomínek architektky se v této době v Centroprojektu začalo hovořit u kultuře pracovního prostředí a o možnostech jeho navrhování v souvislosti se stavebními a technologickými projekty průmyslových závodů. Jako členka sekce průmyslových staveb při Svazu architektů (1960–1968) pracovala při komisi pracovního prostředí a touto problematikou se zabývala také v teoretické rovině. Zajímala se o psychologii barev v interiéru – na toto a další témata publikovala interní teoretické práce „Barva v interiéru“, „Průmyslový interiér“ nebo „Interiéry velkoprostorových kanceláří“ či přednášela na podnikových seminářích. Postupně se Eva Bánovská vypracovala na vedoucí projektantku – specialistku na interiérovou tvorbu a později na vedoucí oddělení interiérů. Během působení v Centroprojektu se pracovní úkoly architektky rozšířily na projekty interiérů závodních reprezentačních a společenských prostor a administrativních budov, které navrhovala včetně nábytku a zařizovacích doplňků.
V průběhu šedesátých a sedmdesátých let zpracovala Eva Bánovská například interiéry průmyslových a administrativních budov – obuvnického závodu ZDA Partizánske, Komárno, Snina, Zlaté Moravce, textilních areálů v Levicích, Otíně, Trenčíně nebo OP Prostějov, dále je autorkou interiérů výrobny Karlovarského porcelánu Bechyně a Božičany nebo interiéru administrativní budovy textilní továrny Trikota Vrbové. Mezi lety 1966 a 1968 navrhla kompletní interiéry nové provozní budovy Centroprojektu, kterou v šedesátých letech projektovali architekti Karel Krčmář, Zdeněk Plesník, Ivan Přikryl a Oldřich Šlesinger. V letech sedmdesátých vznikly interiéry pro budovu Ředitelství výstavby spojů Praha ve Zlíně, kterou projektovala architektčina kolegyně z Centroprojektu Daniela Jungwirthová.
Mezi návrhy Evy Bánovské nalezneme mj. skici podnikových závodních jídelen, zdravotních středisek a zejména výtvarně působivé návrhy vzorkoven ze šedesátých let, které byly nedílnou součástí výrobních závodů a sloužily pro prezentaci výrobků. Kresby Evy Bánovské navazují na estetiku bruselského stylu a dokládají jeho transformaci v průmyslovém odvětví.
V osmdesátých letech se architektka zaměřila na projekty interiérů občanských staveb, jako jsou kulturní domy, cukrárny a restaurace nebo obřadní síně. Dobové interiérové tendence ilustruje například svatební obřadní síň ve Švábenicích, které dominuje výrazný lustr nebo dřevěné obložení stěn. Dále zpracovala interiéry administrativně-technické budovy Rudého práva v Praze (1982–1989, Miroslav Koukolík), které zaujmou zejména dobovými požadavky na organizaci prostoru a funkčně-estetickými nároky na administrativní prostor „mediálního“ domu.
Po revoluci, v roce 1990, odešla Eva Bánovská z Centroprojektu do důchodu a začala projektovat soukromě v rámci vlastního ateliéru IBZ – Interiéry Bánovská Zlín. Zaměřila se převážně na interiéry administrativní a veřejné povahy. Je autorkou interiérů pro finanční instituce ČSPO, AGB, KB, Čs. pojišťovna nebo administrativních interiérů firem Mavik, CoWitra, Marco, Investprojekt a mnoha dalších.
Prameny a zdroje:
Soukromý archiv Evy Bánovské.
Sbírka architektury, Národní galerie Praha.
Věstník Centroprojekt, 60–70. léta 20. století.
