Emanuela Kittrichová, rozená Mazancová, se narodila v roce 1909, a to v jihočeských Horažďovicích. S celou rodinou se přestěhovala do Prahy, kde navštěvovala Drtinovo dívčí reálné gymnázium. Místem jejího dalšího studijního působení se stala Vysoká škola architektury a pozemního stavitelství v rámci ČVUT v Praze, kteroužto v roce 1933 zdárně ukončila (u Antonína Engela). Kittrichová byla součástí meziválečné avantgardy, byla členkou Klubu architektů, Svazu socialistických architektů a architektonické sekce meziválečné Levé fronty.
Pracovní zkušenosti získala během svého působení v architektonickém studiu Jana Žáka a Jana Zázvorky. Také začíná od roku 1934 pracovat v Ústavu staveb a budov pro různé účely ČVUT, zde na pozici vědecké pracovnice setrvá až do roku 1938. Poté začíná spolupracovat se svým manželem Josefem Kittrichem, se kterým vstoupila do manželského svazku již v roce 1934. Spolu v roce 1938 vypracovali soutěžní návrh na školu v Neštěmicích, na tomto návrhu s Kittrichovými spolupracoval Josef Hrubý. Hrubý byl dlouholetým spolupracovníkem Kittricha, mezi jejich nejvýznamnější dílo patří funkcionalistický obchodní dům Bílá labuť (1938).
Emanuela Kittrichová se již v předválečné době relativně úspěšně etablovala jako návrhářka interiérů. Řada jejích návrhů byla vystavena, uveďme například výstavu Bydlení (1941), Lidový byt (1942), organizované pro Svaz čs. díla, nebo instalaci „Výtvarný prvek v bytě“ na výstavě Umělecký průmysl, která proběhla v roce 1943. Funkcionalistický názor na obytný prostor se projevuje jednoduchostí tvarovou a materiálovou, hraničící se strohou utilitárností. Klade důraz na co nejmenší počet kusů nábytku a řadu vestavěných skříní a multifunkční využití jednotlivých kusů (např. pohovky). Lidový byt usiloval o všeobecně dostupný, kvalitní standard bydlení, který by umožnila i průmyslová výroba nábytku. Na těchto výstavách Kittrichová participuje společně s nastupující generací architektů, mezi které patřili i její pozdější kolegové Karel Koželka a Ivan Nedoma. Během období války a bezprostředně po ní Kittrichovi navrhovali několik kostelů (např. soutěžní návrh na Husův sbor, Praha-Spořilov, 1. cena z roku 1942) a krematorií, například ve Slaném (1946, 2. cena) nebo Praze-Motole (1946, 2. cena). Kittrichová se účastnila koncem války činnosti ilegální Ženské národní rady a v roce 1946 spolunavrhovala výstavu Žena v boji, práci a tvorbě! v Praze.
V poválečném období se hlavním tématem stalo bydlení. Kittrichová s Josefem Kittrichem navrhovali řadu sídlišť v duchu funkcionalistického urbanismu, asi největší rozsah mělo sídliště pro Prahu-Ruzyni pro 8000 obyvatel (1945). Typově se jednalo o deskové stavby, variantně Kittrichovi navrhovali řadové domky pro hutní a báňské společnosti. Kittrichová samostatně řešila typové dispozice a zařízení interiérů. Velkým úspěchem bylo umístění – 2. cena v soutěži na kolektivní dům v Litvínově (sídliště Stalinových závodů, 1946). Kittrichová pro koldům realizovaný vítězi soutěže, architekty Václavem Hilským a Evženem Linhartem, zařizovala interiéry mezonetových bytů.
Od roku 1950 až do roku 1956 pracuje Kittrichová na pozici projektantky ve Státním ústavu pro projektování hl. m. Prahy, navrhuje budovu sluneční laboratoře v Ondřejově. V roce 1959 Emanuela Kittrichová nastupuje do Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde zakládá s kolegy Ivanem Nedomou a Karlem Koželkou oddělení prostorového vytváření. Jedinečným projektem, stavební výstavou, který na začátku 60. let Emanuela Kittrichová společně s kolegy iniciovala, byla výstavba experimentálního sídliště Invalidovna. Navrhovala interiéry vzorového bytu, řešení kuchyně (společně s Jaroslavem Horným), i nábytkové sestavy, které bylo možné variovat. Marie Benešová realizaci hodnotila jako „architektonicky nejuváženější“ a byla patrna „ve vytváření obytného prostoru až virtuosita“.
Velkým tématem se pro Kittrichovou stala kuchyně a hospodářská část bytu. Autorka rozlišuje hospodářskou a obytnou část bytů, přičemž navrhuje propojit obě a více kuchyň vtáhnout do života rodiny. Naopak oddělení hospodářské a obytné části se hodí pro vysoce reprezentativní prostory. Pro malé byty a jednotlivce autorka navrhuje skříňovou kuchyni. Budoucnost vidí autorka ve standardizaci a typizaci nábytku, usnadnění přípravy jídla hotovými polotovary a vybavení domácími spotřebiči. Souhlasně se vyjadřuje i k bytovému jádru, hlavnímu principu prefabrikované výstavby bytů. Byla konzultantkou typových podkladů bytů T06 B a T08 B.
V šedesátých letech Kittrichová uskutečnila v rámci teoretických studií antropometrické měření jednotlivých prvků kuchyně. Její práce se přenesla i do vývoje nových kuchyňských sestav a řešení. Na tomto základě vznikla například sestavovací kuchyně LENA, jejímž nejdůležitějším principem je skladebnost a variabilita – zahrnující různé výšky pracovních ploch. LENA ovlivnila následný vývoj dalších kuchyňských sestav, jako byla Asta a Betina. Systematizované antropometrické studie vyústily ve významnou publikaci Nábytek, člověk, bydlení: základy navrhování nábytku a zařizování bytových interiérů (1978), kterou vydala se Stanislavem Dlabalem.
Emanuela Kittrichová byla aktivně píšící architektkou, designérkou. Přispívala do řady časopisů, jakými byli například: Umění a řemesla, Domov, Čsl. architekt, Architektura ČS(S)R, Kulturní politika, Architekt SIA či Otázky socialistického bydlení. Vystupovala v televizním vysílání a v Československém rozhlase. Emanuelu Kittrichovou charakterizuje její dlouholetá spolupracovnice Ivana Čapková takto: „Byla přímé povahy, nadaná spravedlností, moudrostí, schopností chápat druhé, pomáhat jim a rozdávat radost. Její sociální cítění ji orientovalo k zájmu o obydlení nejširších vrstev obyvatelstva.“
Zdroje:
Daniela Karasová, Ing. arch. Emanuela Kittrichová jubiluje, Domov, 1984, č. 2, s. 34–36.
Ivana Čapková, Ing. arch. Emanuela Kittrichová, dostupné z https://archiv.pis.cz/srv/www/qf/cs/ramjet/searchDetail?id=60651&formId=17e6798ba5a&frm.search=Emanuela%20Kittrichov%26aacute%3B, vyhledáno 16.1.2022
Soňa Ryndová – Vladislava Valchářová (eds.), Povolání architektka, Praha 2003, s. 108–115
Marie Benešová, Nové byty v experimentálních domech na Invalidovně, Architektura ČSR, 1961, s. 601–603
Daniela Karasová – Alena Botzmanová – Pavla Drdácká, Medailony – Emanuela Kittrichová, in: Návrh a bydlení, Praha: Ústav bytové a oděvní kultury, 1979, s. 81–82
