Jana Hrdličková je známa jako spoluautorka mnoha projektů, zejména rekonstrukcí, které vznikly v ateliéru vedeném architektem Pavlem Kupkou. Podle svědectví Markéty Lierové obvykle právě Jana Hrdličková s Pavlem Kupkou v ateliéru „rozvíjeli první úvahy u nových zakázek“ a Hrdličková pak také Kupkovy náměty dále rozpracovávala (Vicherková, s. 72), její podíl na projektech ateliéru je tak bezpochyby významný. U některých realizací, např. rekonstrukce Lichtenštejnského a Toskánského paláce, jsou pak Kupka s Hrdličkovou uváděni jako rovnocenní spoluautoři. Odborná reflexe produkce ateliéru ale na podíl jeho kolegů a kolegyň poněkud zapomíná, nejspíše proto, že ateliér nesl Kupkovo jméno. Například v biografii Pavla Kupky od Lucie Mlynčekové v knize Architektura 58–89 jsou spoluautorky a spoluautoři zmiňováni jen okrajově a v soupisu díla chybí úplně. Bohužel ani zde není možné biografii Jany Hrdličkové dovést k úplnosti, jelikož informace o její práci v jiných zdrojích než těch vztahujících se ke Kupkově ateliéru nelze dohledat.
Architekturu Jana Hrdličková studovala na pražském ČVUT mezi lety 1959 a 1965. Prvních pět let bezprostředně po studiu působila v tehdejší Jugoslávii. Podle vzpomínek Markéty Lierové to bylo díky nabídce stáže zprostředkované školou. Hrdličková pracovala údajně zejména ve státním projekčním ústavu ve slovinském Koperu a krátce i v Lublani a chorvatském Vinkovci. Podílela se zde na vypracování státních i soukromých zadání, ale konkrétní obsah její práce bohužel není znám.
Po návratu do Československa se Hrdličková zapojila do činnosti Ateliéru Můstek Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), kam ji přizvala její někdejší spolužačka Markéta Lierová. Obě dvě, stejně jako Bohumil Blažek, v něm působily i poté, co se v roce 1991 transformoval v samostatný Architektonický ateliér Pavla Kupky. Komplexní obnova historických domů v ulici Na Můstku a jejich adaptace pro obchodní využití, tedy projekt, který dal ateliéru jméno, sice započal již dva roky před příchodem Hrdličkové do SÚRPMO, vzhledem k náročnosti a délce trvání rekonstrukce se ale architektka plně uplatnila i v tomto projektu. Úspěch rekonstrukce většího celku historických staveb se pak ateliéru podařilo zopakovat i u skupiny domů na náměstí v Novém Jičíně, v jiných případech, jako u studie rekonstrukce bloku v Havelské čtvrti, k realizaci nedošlo. Podobný osud potkalo větší množství projektů novostaveb vstupujících do historického prostředí, například návrhy dostavby restaurace Nebozízek na Petříně či rekonstrukce a dostavby divadla J. K. Tyla v Plzni. Realizován nebyl ani projekt domu na dolní okraj jižní fronty Václavského náměstí nejvýše oceněný v architektonické soutěži, který exponované nároží pointoval variací na nárožní věž.
I k realizaci nejvýznamnější novostavby, na níž ateliér pracoval – dostavby okolí Národního divadla, vedla komplikovaná cesta. Ateliér Můstek úkol převzal v roce 1973 nedlouho po smrti Bohuslava Fuchse. Fuchsův tým (spoluautoři Kamil Fuchs, Mojmír Korvas a Alena Korvasová) zvítězil v roce 1964 v poslední ze soutěží na architektonicko-urbanistické řešení zástavby okolí divadla. Vzhledem k požadavkům na obsah a funkci budov, které se za uplynulé desetiletí zásadně proměnily, ale bylo třeba začít v podstatě od začátku. I vize vypracovaná v Kupkově ateliéru za spolupráce Ivo Loose ale byla uskutečněna pouze částečně, protože nejexponovanější stavbu směřující do Národní třídy nakonec po vzkříšení ideje zřízení nové scény pro Národní divadlo převzal a opětovně pozměnil Karel Prager. Jana Hrdličková kromě celkové koncepce pracovala hlavně na řešení provozní budovy při Ostrovní ulici, která již byla při vstupu Karla Pragera do projektu téměř dokončená a nastalé změny se jí tak prakticky nedotkly.
Další projekty rekonstrukcí z osmdesátých let pak opět zůstaly převážně na papíře. Naopak po roce 1989 nastalo nejplodnější období co do počtu realizovaných rekonstrukcí pod jejich vedením. První z nich byla velmi pozitivně vnímaná adaptace sousedících budov Lichtenštejnského a Hartigovského paláce na Malostranském náměstí pro Akademii múzických umění. Výrazně se na projektu projevila spolupráce s Karlem Neprašem, který navrhl antropomorfní patníky před budovou nebo skulpturální balustrádu schodiště vedoucího ke koncertnímu sálu. Mimoto je ale rekonstrukce těchto dvou objektů ceněna pro kombinaci citlivého přístupu k původním hodnotám s výtvarnou kvalitou novodobých vstupů, které můžeme řadit k nejlepším projevům postmoderny u nás. Následovaly neméně zdařilé rekonstrukce Toskánského paláce pro Ministerstvo zahraničních věcí a Nostického paláce pro Ministerstvo kultury, v nichž se soudobé výtvarné vstupy projevily také, i když menší měrou. Rekonstrukce Nostického paláce dokončená v roce 2003 a oceněná v soutěži Stavba roku byla pravděpodobně poslední dokončenou prací ateliéru. Ten se téhož roku rozpadl. Jana Hrdličková ale na rozdíl od bývalých kolegů s Pavlem Kupkou nadále spolupracovala. Na studiích, menších zakázkách či například dalších úpravách Toskánského paláce spolu pracovali nejspíše až do roku 2011, kdy Jana Hrdličková náhle zemřela.
Zdroje:
Radomíra Sedláková, Architektonický ateliér Pavla Kupky, Praha 1998.
Pavel Kupka – Jana Hrdličková, Rekonstrukce interiérů Lichtenštejnského paláce na Malé Straně v Praze, Architekt XLIV, 1998, č. 6, s. 9–11.
Mojmír Horyna, Návrat múz na Malou Stranu, Architekt XLIV, 1998, č. 6, s. 12–13.
Sine, Rekonstrukce Toskánského paláce, Architekt XLIV, 1998, č. 15–16, s. 35–41.
Veronika Vicherková, Markéta Lierová, Nás vždycky nejvíce zajímaly… (rozhovor), in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory / architektura 80. let, Praha 2020, s. 70–77.
Lucia Mlynčeková, Pavel Kupka, in: Vladimir 518 (ed.), Architektura 58–89, Praha 2022, svazek 2, s. 343–345 a 643.
Emailová komunikace s Markétou Lierovou v rámci projektu „Ženy v architektuře“, říjen 2023 – únor 2024
