Markéta Lierová, architektka a ve své pozdější kariéře také památkářka, je známá zejména svou prací v Ateliéru Můstek, jenž se v rámci Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) seskupil pod vedením Pavla Kupky. Ateliér, jehož působení započaté v šedesátých letech přesáhlo i do porevolučního období, realizoval rekonstrukce několika významných památkových objektů a celků v Praze, charakteristických mimo jiné výrazným uplatněním děl soudobých umělců. Ateliér ale navrhoval i novostavby v historickém prostředí, z nichž k realizaci, byť ne celého návrhu, dospěl projekt dostavby Národního divadla.
Studium architektury na Fakultě stavební pražské ČVUT dokončila Markéta Lierová v roce 1965. Jelikož v jeho průběhu působila jako tzv. pomocná vědecká síla na Ústavu průmyslových staveb a také její diplomní projekt byl návrh areálu strojíren, obdržela následně pracovní umístěnku do podniku elektrotechnického průmyslu Tesla Holešovice. Z přiděleného místa se nicméně nechala záhy uvolnit, jelikož seznala, že ji projektování průmyslových provozů nebude naplňovat. Nové místo pak našla v rámci SÚRPMO v projekční skupině Pavla Kupky a posléze jím vedeném ateliéru.
Prvním projektem, na kterém Lierová v SÚRPMO pracovala, byla rozsáhlá rekonstrukce pražské ulice Na Můstku, jejímž specifikem byla snaha o komplexní přístup k úseku historické zástavby. Při práci na časově náročném projektu, který kromě stavebně-technické obnovy domů cílil na jejich adaptaci pro nové obchodní a obytné využití, si Kupkou vedený ateliér zřídil pracoviště přímo na místě a podle projektu také získal své označení – Můstek.
Spektrum práce ateliéru, kde kromě Kupky a Lierové působili dlouhodobě také Jana Hrdličková a Bohumil Blažek, se ale neomezovalo výlučně na rekonstrukce. Jejich zájmem, podle slov Markéty Lierové, byly zejména novostavby vstupující do historického prostředí. Projekty na toto téma jako rekonstrukce a rozšíření restaurace Nebozízek na Petříně, dostavba nároží Václavského náměstí a ulice 28. října nebo rekonstrukce a dostavba divadla J. K. Tyla v Plzni ale zůstaly převážně nerealizované. Na základě soutěže se rozvinuly zakázky na smuteční síně ve Svitavách a Netolicích – solitérní novostavby, kde autoři uplatnili výtvarně brutalistní jazyk členitých objemů s materiálově výraznými povrchy. Na obou síních spolupracovali s výtvarnými umělci, v tomto, podobně jako i v jiných případech, předně se sochařem Karlem Neprašem. Lierová se autorsky podílela na projektu síně do Netolic, u obou objektů pak spolupracovala na interiérech, jejichž zpracování nezávisle na projektu stavby zprostředkovávala Architektonická služba Českého fondu výtvarného umění.
Jiné vyznění získaly nad terén vyzdvižené elegantně technicistní prosklené objemy zázemí Národního divadla. Kupkův ateliér zakázku na dostavbu okolí divadla převzal po smrti Bohuslava Fuchse, který ji zpracovával na základě vítězství v soutěži v roce 1964 (spolu s Kamilem Fuchsem, Mojmírem Korvasem a Alenou Korvasovou). Jelikož se požadavky stavebního programu od té doby podstatně vyvinuly, musel kolektiv Kupkova ateliéru začít téměř od znova. Vzhledem k rozsáhlosti projektu si Ateliér Můstek ke spolupráci přizval architekta Ivo Loose a kvůli technické náročnosti i několik kolegů z řad konstruktérů. Realizace podle jejich projektu již probíhala, když ji od SÚRPMO v roce 1980 převzal jako generální projektant kapacitnější Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy (PÚ VHMP), který měl zaručit dokončení stavby k výročí otevření Národního divadla. Ve stejné době byla znovuvzkříšena myšlenka zřízení nové scény, která vyžadovala další změny v projektu budovy při Národní třídě. K návrhu nových řešení byli vyzváni Karel Prager a Zdeněk Kuna. Na základě předložených studií pak byl projekt, který se výrazně lišil od původního návrhu Kupkova týmu, svěřen Karlu Pragerovi, čímž došlo k nestandardnímu předání projektu do rukou jiného architektka. Jeho vize si pak vyžádala změny, zejména stran interiérů, i u restaurační budovy bezprostředně navazující na budovu Nové scény, na jejímž řešení pracovala v rámci Ateliéru Můstek Markéta Lierová. V závěru projektu tak architektka na nějaký čas docházela do Pragerova ateliéru, kde dovedla projekt budovy do definitivní podoby.
Na poli rekonstrukcí památek ateliér v osmdesátých letech projektoval úpravy Anenského kláštera a započal projekt adaptace Lichtenštejnského paláce tehdy sloužícího Vysoké škole politické. Po revoluci se změnila zamýšlená náplň objektu a autorský tým – již jako samostatný Architektonický ateliér Pavla Kupky – provedl jeho adaptaci pro potřeby Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění (HAMU). Následně realizovali i rekonstrukci sousedícího Hartigovského paláce, taktéž nově sloužícího HAMU.
Mimořádnou dočasnou stavbou ateliéru byla úprava Letenské pláně a pódium-oltář pro návštěvu papeže Jana Pavla II., uskutečněnou v roce 1990. Události propůjčila kulisy majestátní draperie vynesená odhalenou konstrukcí lešení spojující v sobě dojem svátečnosti i bezprostřednosti návštěvy papeže, jenž měl blízký vztah k tehdy čerstvě postkomunistickým zemím střední Evropy. Z dalších zdařilých rekonstrukcí pak na konci devadesátých let a začátku nového století následovaly obnovy Toskánského paláce a domu čp. 274 v Nerudově ulici pro Ministerstvo zahraničních věcí a Nostického paláce pro Ministerstvo kultury. Rekonstrukce Nostického paláce dokončená v roce 2003 završila fungování ateliéru Pavla Kupky. Markéta Lierová následně vstoupila na pole památkové péče, kde jako garantka části území Prahy dozírala na obnovy památek. Vlastní bohaté zkušenosti s rekonstrukcemi historicky cenných staveb tak následně mohla zužitkovat i z pozice odborného dohledu státní památkové péče.
Zdroje:
Radomíra Sedláková, Architektonický ateliér Pavla Kupky, Praha 1998.
Richard Biegel – Radomíra Sedláková, Nová scéna Národního divadla, Praha 2010.
Veronika Vicherková, Markéta Lierová, Nás vždycky nejvíce zajímaly… (rozhovor), in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory / architektura 80. let, Praha 2020, s. 70–77.
E-mailová komunikace s Markétou Lierovou, říjen 2023 – únor 2024.
