Jana Ježková, rozená Vondráčková, inklinovala ke studiu dějin výtvarného umění, ale později se rozhodla pro obor architektury na Fakultě stavební ČVUT v Praze, kde studovala v letech 1957–1963. Jednou z jejích publikovaných školních prací je architektonická studie venkovní expozice lidové architektury v Dolánkách u Turnova, na níž Jana Ježková pracovala se spolužačkami z ročníku Evou Tomsovou, Marií Pozníčkovou a Věrou Fuchsovou v rámci předmětu „rekonstrukce, asanace a ochrana památek“, který na katedře teorie a vývoje architektury vedl Oldřich Dostál. Studium architektury zakončila Jana Ježková na katedře průmyslových staveb v ateliéru Otakara Štěpánka.
Během studia se Jana Ježková seznámila se spolužáky Petrem Kutnarem a Svatoplukem Zemanem, s kterými vytvořila názorově spřízněnou tvůrčí skupinu, v níž pracovali také po skončení školy v dalším profesním životě a při účasti v soutěžích. Mezi lety 1963 a 1966 působila Jana Ježková v ateliéru Vladimíra Machonina v Krajském projektovém ústavu, kam nastoupila z fakulty díky úspěšné diplomové práci. Jana Ježková začínala v KPÚ se spolužačkou Janou Novotnou (* 1940), Zdenkou Marií Novákovou (* 1939) a Janem Šestákem a později i se Svatoplukem Zemanem. Společně se pod vedením Věry Machoninové zúčastnili urbanistické studie na výstavbu Vysoké školy strojní a elektrotechnické a Leninových závodů v Plzni. Důležitou součástí pracovního rytmu byla účast v architektonických soutěžích, často mimo oficiální pracovní dobu – o nocích a víkendech, nejprve ve spolupráci se zkušenějšími kolegy a kolegyněmi, ale brzy nato samostatně v tvůrčích týmech. Jednou z úspěšných účastí byla soutěž na typové projekty smuteční síně (1964), v níž získala Jana Ježková se spolužačkou a kolegyní Marií Pozníčkovou druhé místo v jedné z kategorií. S kolegy Petrem Kutnarem a Svatoplukem Zemanem pracovala na návrhu Fakultní nemocnice v Plzni (1965, odměna) nebo na návrhu Fakultní nemocnice Bratislava (1969, 2. cena).
V roce 1967, po transformaci KPÚ do Sdružení projektových ateliérů (SPA), přešla Jana Ježková se Svatoplukem Zemanem do ateliéru Alfa Vladimíra a Věry Machoninových.V této době začaly práce na realizačním projektu a posléze stavbě hotelu Thermal. Podle vzpomínek Jany Ježkové to byla škola života a zkušenost, která byla pro začínající*ho architekta*ku nenahraditelná. Díky zkušenostem s dílčími úkoly pronikli do procesu realizace stavby, spolupráce se specialisty nebo jednání s investorem (Koukalová 2020, s. 125). I přes zkušenosti získané v ateliéru renomovaných architektů zatoužila Jana Ježková po samostatné práci a v roce 1968 odešla do Zdravoprojektu Praha, projektového a typizačního ústavu zdravotnických staveb, do ateliéru Jaroslava Štípka. Ve své praxi se dlouhodobě zaměřila na projektování zdravotnických provozů – návrhy nemocnic, zdravotních středisek či lázeňských areálů –, které v sobě snoubí architektonické ztvárnění s požadavky na provoz, hygienu, zdravotnické technologie a potřeby jednotlivých profesí. V této profesní etapě navrhla např. generely nemocnic a poliklinik ve Svitavách, Jičíně, Humenném, Ústí nad Labem nebo Žiaru nad Hronom.
Během mateřské dovolené mezi lety 1972 a 1978 Jana Ježková přes Architektonickou službu zpracovala s Marií Pozníčkovou (Kohoutovou) projekt smuteční síně pro Rakovník (1975–1976), který se opíral o jejich soutěžní návrhy ze šedesátých let. Po skončení mateřské dovolené pozvali architektku její kolegové z KPÚ Petr Kutnar a Svatopluk Zeman ke spolupráci na návrhu nemocnice pro cizince – na Léčebné ústavy Krč (LUK) v Praze. Po ukončení první fáze studie se změnilo nejen místo výstavby v Krči za pozemek v Motole, ale i zadání na Státní ústav národního zdraví Motol (SÚNZ), nemocnici určenou pro vysoké státní funkcionáře. Na této zakázce, od celého konceptu přes generely až po výslednou architektonickou podobu včetně interiérů a úpravy okolí, autorsky spolupracovala trojice Ježková–Kutnar–Zeman až do kolaudace objektu v září 1989. Nemocnice nezačala sloužit svému původnímu prominentnímu účelu, ke kterému byla z hlediska provozu a kapacity projektována, ale byla otevřena veřejnosti jako státní Nemocnice Na Homolce. Nutnou úpravy nemocnice po roce 1989 projektovala Jana Ježková a Jan Jaroš v rámci svého soukromého ateliéru, aniž by se změny dotkly původního hmotového a architektonického řešení.
Po roce 1989 se Jana Ježková zabývala projekty zdravotnických staveb, občanskou vybaveností a projekty pro soukromé investory. S kolegy Kutnarem a Jarošem se zapojila do nabídkové studie návrhem dětské onkologie v Praze-Motole (1990), je autorkou dostavby a rekonstrukce jeslí v Praze-Radotíně (1992–1994, s Janem Jarošem) nebo oddělení pro léčbu závislostí u Apolináře Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (1995–1996).
Zdroje:
Archiv Jany Ježkové.
Šárka Koukalová, rozhovor s Janou Ježkovou a Petrem Kutnarem, in: Petr Vorlík (ed.), Rozhovory. Architektura osmdesátých let, ČVUT v Praze, Fakulta architektury 2020, s. 18–25.
Renata Vrabelová (ed.), Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice, Praha: Národní památkový ústav 2020, s. 150–151, 563.
Jaroslav Zeman – Matyáš Kracík, Továrny na zdraví, in: Petr Vorlík (ed.), (A)typ. Architektura osmdesátých let, ČVUT v Praze, Fakulta architektury 2019, s. 158–162.
Kateřina Houšková – Anna Schránilová – Matyáš Kracík, Nemocnice na Bulovce a na Homolce. Přínos 80. let 20. století k architektuře pražských nemocničních areálů, Staletá Praha XXXIII, 2017, č. 1, s. 94–119, online: https://staletapraha.cz/pdfs/pha/2017/01/04.pdf
Michael Třeštík (ed.), heslo Petr Kutnar, Kdo je kdo. Architektura, Praha 2000, s. 141–142.
Otakar Nový, Perspektivy socialistické architektury. 30 Krajský projektový ústav Praha, Praha [1978].
Otakar Nový, Architektonická tvorba. 35 let KPÚ Praha, Praha [1983].
Otakar Nový, Architektonická konfrontace. 40 let KPÚ Praha, Praha [1988].
Periodika:
Emil Hlaváček, Architekt a pracovní prostředí, Domov V, 1964, č. 2, s. 57.
Svatopluk Voděra, Architektonická studie expozice lidové architektury v Dolánkách u Turnova, Architektura ČSR XXI, 1962, č. 4, s. 250–252.
Josef Kittrich, Soutěž na řešení typů vzorových projektů smutečních síní pro obce do 5000 a do 15000 obyvatel, Architektura ČSR, XXIII, 1964, č. 7, s. 465–470.
František Čermák, Poznámky k výsledku porovnávacích urbanistických a objemových studií výstavby vysoké školy strojní a elektronické a Leninových závodů, Architektura ČSR XXIV, 1965, č. 3, s. 161–170.
Jiří Novotný, Soutěž na ideové architektonické a urbanistické řešení budovy technického centra řízení ČKD-PRAHA, Architektura ČSR XXV, 1966, č. 3, s. 153–160.
Jindřich Krise, Soutěž na ideové urbanisticko-architektonické řešení výstavby ve Františkových Lázních, Architektura ČSR XXV, 1966, č. 8, s. 519–522.
František Čermák – Jaroslav Štípek, Zdravoprojekt a zdravotnické stavby v Československu, Architektura ČSR XXX, 1971, č. 4, s. 157–170.
Martin Rajniš, Přestavba vily z 20. let, Československý architekt XXXIII, 1987, č. 8, s. 3.
