Architektka Naděžda Vaníčková prošla studiem architektury v sedmdesátých a osmdesátých letech. Celou svou profesní kariéru působí jako nezávislá architektka ve svobodném povolání, kterému se věnuje s vysokým nasazením. Je autorkou malých i velkých projektů a realizací, navrhuje interiéry, přestavby i novostavby, v nichž se projevují na první pohled jednoduchá, avšak funkční a sofistikovaná řešení. Pro její tvorbu je charakteristická spolupráce s výtvarníky a řemeslníky z mnoha oborů, která se odráží také v architektčině výtvarném přístupu k interiéru. Výtvarnému umění a řemeslu se věnuje i v praktické rovině. Pro ni příznačnou metodou architektonické práce je vlastnoruční výroba detailních modelů.
Naděžda Vaníčková, rozená Jankovská, byla již v dětství velmi aktivní, jak na poli výtvarném, tak v oblasti sportu, kterému se od dorosteneckého věku věnovala intenzivně a na vrcholové úrovni. Životní okolnosti ji však zavedly na Střední průmyslovou školu stavební v Dušní ulici v Praze zaměřenou na dopravní stavby. V průběhu studia získala praktické znalosti spojené se stavbou – praxi absolvovala během výstavby pražského metra, při stavbě přehrady v Pirně nebo vodních nádrží v Halle ve východním Německu. Přestože stavební průmyslovka nebyla její vysněnou školou, vzpomíná, že stavební obor a to, jak se s ním jako studenti seznámili od píky, ji zcela okouzlil, a to i přes všechny těžkosti, které s ním souvisí. Každý den v týdnu byli studující na různých stavbách a zkoušeli si na vlastní kůži mnohé stavební profese, pod vedením skvělého mistra. Po jejím absolvování považovala Naďa Vaníčková spojení získaných odborných dovedností a tvůrčího oboru architektury za šťastnou volbu a přihlásila se ke studiu architektury na ČVUT. Zpětně hodnotí rozhodnutí stát se architektkou jako „naplnění jejího profesního života“. O prázdninách roku 1977, před začátkem studia na Fakultě stavební ČVUT, pokračovala v získávání odborných znalostí jako praktikantka ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Praze (VÚVA). V ateliéru experimentálního projektování, pod vedením architektka Gorazda Čelechovského, měla možnost podílet se na projektu architektů Michala Flašara a Aleše Vyjídáka na rekultivaci kladenských hald a jejich přetvoření na nadčasové energicky soběstačné bydlení. V témže roce navrhla a realizovala svůj první domek.
Také během studia na ČVUT Naďa Vaníčková navrhovala a účastnila se různých výtvarných aktivit, díky kterým se přátelsky setkávala a spolupracovala se širokým okruhem výtvarníků. Její vklad často spočíval v uplatnění uměleckých děl do architektury nebo ve zpracování architektonického řešení individuálních i kolektivních výstav, kdy nelze nezmínit akci Malostranské dvorky (1981) ani akci Dvorce (1982) v Praze. S výtvarníkem Svatoplukem Klimešem se podílela na návrhu vstupní partie a galerie kulturního domu v České Lípě, včetně sedacích boxů a autorského návrhu židlí (1981). S touto prací se poté architektka zúčastnila kolektivní výstavy Architekti, malíři, sochaři (1982), jež se konala v prostorách Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách, čímž se následně dostala k práci na řešení interiéru vstupní haly tohoto ústavu, rovněž včetně návrhu autorských zařizovacích předmětů (1982). Další zajímavou spoluprací s výtvarníky – Magdalenou Jetelovou („Vory“), Kurtem Gebaurem („Vodní kaskády“), Alešem Lamrem („Leporelo v krajině“), Ivanem Jelínkem („Políčko“) a Svatoplukem Klimešem („netradiční monumentální prolézačka“) – byla účast na rekonstrukci zámeckého parku v Žamberku, pod vedením zahradního architekta Vladimíra Dufka, kde realizovali hřiště plné hravých aktivit pro děti i dospělé (1981–1983). Jiný druh spolupráce poznala Naďa Vaníčková během studií na Zahradní fakultě Vysoké školy zemědělské (dnes Mendelovy univerzity) se sídlem v Lednici na Moravě, kde se věnovala například návrhům konstrukcí pro růst rostlin, metodě hydroponického pěstování nebo návrhům vegetace na umělých konstrukcích, např. zelených střech. Tyto nabyté zkušenosti architektka ráda aplikovala ve svých budoucích návrzích.
Architekturu na ČVUT absolvovala Naďa Vaníčková v roce 1982 v ateliéru Jaroslava Paroubka projektem krytých lázní a tělocvičny v Kralupech nad Vltavou. Již na začátku profesního života chtěla pracovat ve svobodném povolání. Jak sama říká, „vzdělání byla pro mne cesta k osobní svobodě a skloubení profese a role pracující matky.“ Po absolvování techniky to nebylo možné, proto se rozhodla k podání přihlášky na postgraduální studium na Škole architektury Akademie výtvarných umění v Praze, kam byla téhož roku přijata. AVU absolvovala u Zdeňky Marie Novákové projektem urbanistické studie území Holešovice–Zátory, včetně detailní architektonické studie odbavovací haly ČSD.
Ani zdárné absolvování akademie v této době architektce možnost svobodného povolání v jejím oboru neumožnilo. Žádala proto o udělení výjimky MŠ, na základě které jí bylo umožněno další působení na AVU a posléze mezioborové studium AVU a Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kam posléze přestoupila a v roce 1987 absolvovala ateliér architektury I, obor interiér, scénické výtvarnictví a výstavnictví, vedený Josefem Svobodou a Ladislavem Vrátníkem. Po absolvování VŠUP v roce 1987 konečně získala status svobodného povolání ve svém oboru – měla tak možnost podávat své návrhy přes komisi Českého fondu výtvarných umění (ČFVU), jejíž funkce byla cenotvorná a byla povinným prostředníkem mezi investorem a architektem. Podle vzpomínek architektky ji v této době zajímala především spolupráce s umělci, praktická práce s materiálem a experimentování s jeho možnostmi: „Pracovala-li jsem se sklem, samozřejmě jsem navštívila sklárny, avšak jen jsem se nedívala, ale sama jsem i brousila, foukala, barvila. Vše jsem měla potřebu zkusit, a tím lépe porozumět materiálům i procesům, kterými jsem se zabývala. Zajímala mě práce s kovem, kamenem, s keramikou, porcelánem i dřevem. Navštívila jsem porcelánky, účastnila se tvůrčích sympozií, naučila jsem se pracovat na hrnčířském kruhu, odlévat z porcelánu, pracovat s kůží, čalounit atp. Celý proces tvorby, spolupráce s dalšími autory, výtvarníky, ale i řemeslníky z mnoha oborů, byla jedna velká škola a čirá radost z tvoření.“
V rámci vyzvané soutěže, jež se zabývala hledáním náplně vyhořelého Veletržního paláce, zpracovala na VŠUP svůj diplomní projekt, který se zaměřil na souborné výtvarné uspořádání veřejných interiérů paláce pro potřeby Národní galerie. Součástí projektu byl design vybavení a barevné řešení interiéru restaurace, cukrárny, kavárny nebo vinárny a také návrh a výroba prototypů nábytku z kovu, kůže a skla, které byly v témže roce k vidění na výstavě Výtvarní umělci do 35 let v Domě umění Mánes. Úspěšné dokončení studia na VŠUP završila Naďa Vaníčková získáním absolventského stipendia (1988), díky němuž vznikl autorský soubor židlí v kombinaci kovu a kůže, stolu a stolních hodin, který byl v následujícím roce k vidění na výstavě Salón ’89 užitého umění pražských výtvarných umělců v Průmyslovém paláci.
Své zaměření na výtvarnou podobu interiéru, práci s různorodými materiály a designerské schopnosti architektka plně využila, když se od poloviny osmdesátých let zabývala projektem na rekonstrukci parteru a interiéry rodného domu Franze Kafky na Starém Městě v Praze (1985–1991), který měl sloužit jako literární centrum se zázemím pro badatele. Prostor byl doplněn autorskými originály mobiliáře, nábytkem a také množstvím uměleckých děl od řady soudobých výtvarníků, jako byla busta F. Kafky od Karla Kroupy, grafiky Josefa Flejšara a Jany Kadlecové, „Kafkův servis“ Ivana Jelínka, sklo Pavla Trnky, ale i exponátů zapůjčených z Židovského muzea Praha.
Období devadesátých let přineslo architektce Nadě Vaníčkové mnoho profesních a životních výzev. Změna režimu znamenala nutnost absolvování autorizačních zkoušek a získání nového osvědčení, na které se připravovala právě v době, kdy se jí narodil syn (1992). Mateřství výrazně vstoupilo také do výkonu její architektonické profese. Jako svobodná matka přes den intenzivně pečovala o syna a domácnost a v noci se věnovala autorské tvorbě. Rytmus dne se podle architektky proměnil, avšak povinnosti a specifika práce ve svobodném povolání, které zahrnuje nejen navrhování a projektování, ale také administrativu a komunikaci s investory a dodavateli, zůstaly. Byla nucena, jak vzpomíná, brát malého syna všude s sebou, a to jak na jednání s investory, tak i na stavbu v průběhu realizace, aniž by to kohokoli z jejích klientů odradilo. „Nutno podotknout, že syn byl na jednáních vždy velmi spolupracující a ukázněné dítě,“ dodává architektka.
V průběhu devadesátých let se věnovala řadě nevšedních zadání a novým typologickým úkolům, které mj. souvisely s rozvojem soukromého podnikání. Je autorkou prvního duty-free shopu Čs. aerolinií za celním odbavením v odbavovací hale letiště Praha–Ruzyně (1990), vytvořené doslova ze dne na den pomocí modulární stavebnice SYMA. Navrhla řadu interiérů s autorským vybavením, včetně vizuální identity prodejen (Lověna, Fotografie Praha, Foto Škoda), zastoupení firmy Junkers, cukrárnu Světozor na Václavském náměstí nebo Investiční banku v Praze. Realizovala též úpravy prostor pro Černé divadlo Jiřího Srnce v Paláci Adria. Mezi lety 1991–1992 projektovala novostavbu první soukromé kliniky v Praze na stráni pod Strahovem. Věnovala se také soutěžnímu návrhu ideového libreta a pavilonu na Světovou výstavu EXPO 92 v Seville (1990, se Zdeňkem Vaníčkem). Ve vyzvané soutěži na dostavbu a hmotový rozvoj Náprstkova muzea v Praze (1992) adaptovala původní prostory pro reprezentační funkci a v jedné z variant přesunula muzeální sbírky do depozitářů v novostavbě věže, která řešila nedostatek prostor pro tyto účely. Výrazně jsou v architektčině tvorbě devadesátých let i po roce 2000 zastoupeny přestavby, novostavby a adaptace bydlení, rodinných i činžovních domů. Úkoly, které vyžadovaly vynalézavé, praktické a funkční řešení využití stávajícího prostoru nebo jeho přestavbu, zpracovala v řadě realizací, z nichž některé byly publikovány v periodiku Domov. Věnovala se rekonstrukci panelových bytů, v nichž měnila dispozice, a navrhovala posuvné stěny i nábytek tak, aby bydlení odráželo měnící se potřeby jeho obyvatel.
Architektka Naděžda Vaníčková do současnosti působí ve svobodném povolání a vede vlastní ateliér. Ke své profesi přistupuje jako k „oboru, který organizuje prostor pro dané činnosti, od dětského pokoje po město nebo jadernou elektrárnu, a volí k tomu realizovatelnou formu za rozumné náklady s respektem k okolí i kulturně historickému kontextu, což však nevylučuje výjimečná řešení ve všech ohledech.“ Je autorkou designové tvorby ve skle, porcelánu, kovu, kůži a dalších materiálech. Věnuje se také volné tvorbě – malbě, kresbě, grafice, fotografování, knižní tvorbě a tvoří autorské fotoreportáže.
Zdroje:
Archiv Naděždy Vaníčkové.
Osobní rozhovory s Naděždou Vaníčkovou, 2023–2024.
Zbyšek Malý – Alena Malá (eds), Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2008, sv. 19, Ostrava 2008, s. 159.
Michael Třeštík, Kdo je kdo. Architektura, Praha 2003, s. 152–153.
Michael Třeštík, Kdo je kdo. Architektura, Praha 2000, s. 284–285.
Lenka Žižková, AIA – Asociace interiérových architektů: Katalog, Praha 1992.
Zdeněk Edel, Práce posluchačů architektury, Architektura ČSR, 1985, č. 3, s. 121–123.
Kol. autorů, Architekti, malíři, sochaři v ÚMCH, Praha 1982, s. 34–35.
