Mezinárodně uznávaná architektka a designérka Eva Jiřičná působí od roku 1968 v Londýně, kde v polovině osmdesátých let založila vlastní ateliér. Zabývá se návrhy budov, interiérů, předmětů i nábytku – je autorkou ikonických schodišť. Ve své tvorbě klade důraz na formální i technologické inovace za použití tradičních materiálů, zejména skla, kamene a oceli. Od devadesátých let se Eva Jiřičná pravidelně vrací také do České republiky, kde v roce 1999 společně s Petrem Vágnerem založila architektonickou kancelář AI-DESIGN.
Eva Jiřičná se narodila ve Zlíně manželům Josefu a Evě Jiřičným. Otec pracoval jako architekt pro firmu Baťa, kde zaujímal vedoucí post ve výstavním oddělení. Matka pracovala v rodinné firmě na výrobu ložního prádla. Po bombardování Zlína v roce 1944 se rodina odstěhovala do středočeských Hostavic, kde otec zpracovával plány na obnovu válkou zničeného rodiště. Po skončení války v roce 1945 se rodina přesunula do Prahy, kde Eva Jiřičná vystudovala mezi lety 1953 a 1956 gymnázium. Ačkoli se na gymnáziu soustředila na chemii, k dalšímu studiu si vybrala architekturu, kterou na Českém vysokém učení technickém v Praze absolvovala v ateliéru Jiřího Štursy s diplomovým projektem koncertní budovy (1962). Poté pokračovala v postgraduálním studiu na Akademii výtvarných umění, kde navštěvovala Školu architektury vedenou profesorem Jaroslavem Fragnerem (1963–1967), a současně byla zaměstnána v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), jenž se zaměřoval na všestrannou kultivaci životního stylu. V roce 1965 byl školní projekt Evy Jiřičné vybrán pro mezinárodní soutěž v rámci kongresu Mezinárodního svazu architektů (UIA) v Paříži, což architektce umožnilo francouzskou metropoli navštívit. Na následujícím kongresu, který proběhl v roce 1967 v Praze, získala Eva Jiřičná nabídku šestiměsíční stáže v architektonickém oddělení GLC (Greater London Council). Do Londýna vycestovala Eva Jiřičná v létě 1968, okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 jí však znemožnila vrátit se zpět, a tak se na trvalo usadila v Londýně. V roce 1972 zde získala autorizaci Royal Institute of British Architects (RIBA, Královský institut britských architektů) a v roce 1976 se stala občankou Velké Británie.
Na počátku své londýnské kariéry byla Eva Jiřičná deset let zaměstnána v ateliéru Louise de Soissons a podílela se zde na rozsáhlém projektu přístavu v Brightonu (1969–1980), díky němuž získala cenné poznatky o projektovém inženýrství a materiálech používaných při realizaci průmyslových staveb. Po opuštění ateliéru se stalo důležitým mezníkem v architektčině kariéře setkání s Josephem Ettedguiem, kadeřníkem a pozdějším podnikatelem v oblasti módy, pro něhož v průběhu osmdesátých let navrhla interiéry několika butiků, interiér restaurace Le Caprice (1981), interiéry jeho bytů nebo kavárnu Joe’s Cafe. Zakázky pro Josepha Ettedguie přivedly Evu Jiřičnou také k tvorbě interiéru londýnského butiku japonského návrháře Kenzóa Takady (1982). Úspěch těchto realizací znamenal příval nových interiérových zakázek, nejen v londýnském centru. Klienty Evy Jiřičné se staly módní značky, kluby a restaurace i soukromé osoby. Architekt Richard Rogers přizval Evu Jiřičnou k projektu a realizaci sídla pojišťovny Lloyd’s v Londýně, kde architektka vedla jeden z týmů navrhující interiér budovy včetně restaurace Captain’s Room (s motivem plachet a pro budovu typickými kruhovými svítidly, 1980–1985). Společně s Janem Kaplickým a jeho ateliérem Future Systems Jiřičná navrhla oddělení Way In v obchodním domě Harrods v Londýně (1984–1986), který autorům přinesl mnohá uznání a ocenění. Zásadním krokem k osamostatnění architektky bylo založení vlastní architektonické kanceláře, která od roku 1986 nesla název Eva Jiricna Architects (EJA).
Později získala Eva Jiřičná další významné klienty – manžele Joanu a Davida Helpernovy, majitele americké obuvnické firmy Joan & David, pro něž architektka navrhla od poloviny osmdesátých let až do závěru poslední dekády 20. století interiéry více než padesáti obchodů v USA, v Evropě nebo v Austrálii. Pro interiéry byl charakteristický střízlivý, minimalistický design využívající zejména vlastnosti skla a leštěné nerezové oceli. Aby Eva Jiřičná dosáhla vzdušnosti a prosvětlení prostoru, používala příčky a police ze skla, vestavěné osvětlení a další vložené prvky, které nebránily průhledům, čímž nechala vyniknout nejen prostor, ale i vystavené zboží.
Jedním ze signifikantních témat architektury Evy Jiřičné – nejen obchodních, ale také administrativních či bytových interiérů – jsou konstrukčně inovativní schodiště, založená na dialogu skla a oceli. Často navržená ve formě spirály levitující v prostoru, fakticky i vizuálně odhmotněná do nejvyšší možné míry, se schodiště stávají nejen organizujícím článkem místa, ale také „dramatickým ohniskem celého interiéru“. (Kratochvíl, 2005, s. 23) Jedno z ikonických schodišť, které vzniklo pro pařížskou pobočku butiku Joan & David (1995–1998), bylo z interiéru vyňato a znovu sestaveno v roce 2019 na retrospektivní výstavě Evy Jiřičné v Centru současného umění DOX v Praze.
Přestože je architektka Eva Jiřičná známá především svými interiéry, proti zařazení do ranku interiérových architektů*architektek se vymezuje. Architekti a architektky, slovy Jiřičné, musí řešit zejména prostor a zvládnout všechny prostorové vztahy: „Co je to interiér? Podívejte se třeba na ulici; není to vlastně interiér města? Každý prostor má relaci k vnějšímu prostoru a ten vnější zase k urbanismu,“ dodává architektka (rozhovor E. Jiřičné s Jiřím Horským, 1997). Prosazení se realizacemi většího měřítka se Evě Jiřičné podařilo v devadesátých letech. Navrhla dostavbu proskleného křídla k londýnské vile, jejímž původním autorem byl Ove Arup (1992–1995), je autorkou přístavby univerzitní knihovny v Leicesteru (1997) nebo autobusového terminálu u stanice metra Canada Water v Londýně (1998), který je kryt dynamicky tvarovaným zastřešením s vybíhajícím nosníkem.
Po revoluci v roce 1989 se Eva Jiřičná začala díky pracovním příležitostem opakovaně vracet i do své vlasti. Její první realizací v Praze jsou interiéry sídla firmy Andersen Consulting ve třech podlažích novostavby Tančícího domu (1996–1997) od architektů Vlado Miluniće a Franka Gehryho kombinující otevřená společná pracoviště s uzavřenými zasedacími místnostmi a individuálními kancelářemi. Nová oranžérie v Královské zahradě Pražského hradu (1998, s Petrem Vágnerem) přinesla svou high-tech konstrukcí ve formě diagonální sítě z trubek z nerezové oceli do centra metropole další vrstvu soudobého architektonického jazyka. Působení v České republice podpořila Eva Jiřičná v roce 1999 otevřením pražské architektonické kanceláře AI-DESIGN, kterou založila se svým spolupracovníkem Petrem Vágnerem. Pod hlavičkou společného ateliéru vznikla novostavba hotelu Josef v centru Prahy (2002), kde architektka potvrdila svůj charakteristický rukopis nejen v interiéru (spirálovité schodiště, skleněné příčky vestavěných koupelen), ale také minimalisticky řešenou fasádou domu s plně proskleným parterem. V roce 2004 navrhla rekonstrukci gotického kostela sv. Anny a jeho adaptaci pro potřeby kulturního centra Pražská křižovatka Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (spolupráce s umělkyní Adrienou Šimotovou). Svými realizacemi z posledních let zasáhla Eva Jiřičná i do rodného Zlína. Zde navrhla Univerzitní centrum s knihovnou (2009) a Kongresové centrum s multifunkčním sálem (2011), obojí s Petrem Vágnerem. Oba objekty jsou založeny na eliptickém půdorysu, který je v kontrastu s ortogonálním baťovským urbanismem města. V roce 2017 dokončila vzdělávací komplex Fakulty humanitních studií Univerzity Tomáše Bati, posléze pro tutéž univerzitu navrhla rekonstrukci auly na Fakultě managementu a ekonomie (2022, s Petrem Vágnerem). V posledních letech se Eva Jiřičná se svým pražským ateliérem AI-DESIGN zabývá rezidenčními projekty. Protichůdné reakce vyvolal její návrh tří rezidenčních věží (2019) pro developerskou společnost Central Group určených na místo bývalé ústřední telekomunikační budovy v Praze na Žižkově.
Mimo praxi projektující architektky se Eva Jiřičná zabývala také pedagogickou činností. Působila na fakultách architektury ve Velké Británii (University of South London, Scheffield, Leicester, Oxford, Bath) nebo jako hostující profesorka architektury na Harvardu v USA. Mezi lety 1997 a 2006 vedla ateliér architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byla v roce 2002 jmenována profesorkou. V roce 2013 získala čestný doktorát na Royal College of Art v Londýně a až do roku 2016 zde působila jako hostující profesorka. V roce 2019 byl Evě Jiřičné udělen čestný doktorát za její celoživotní architektonickou tvorbu a mnohaletou pedagogickou činnost také na pražské ČVUT.
Jiřičná se mj. účastnila řady mezinárodních porot, přednášela na mezinárodních sympoziích, je čestnou členkou mnoha institucí v čele s Royal Academy of Arts v Londýně. Za svou tvorbu byla oceněna množstvím cen a vyznamenání včetně Royal Designer of Industry (1991), Řádem britského impéria za služby v oblasti interiérového designu (Commander of the British Empire, 1993), Cenou Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti architektury (2009), Jane Drew Prize za významný příspěvek k postavení žen v architektuře (2013) nebo poctou České komory architektů za celoživotní dílo (2021).
Zdroje:
Petr Volf, Fenomén. Schody Evy Jiřičné jako umělecký objekt, Prostor – architektura, interiér, design, Praha 2019.
Karel Hvížďala, Prostory a dialogy Evy Jiřičné, Prostor – architektura, interiér, design, Praha 2011.
IN/EX TERIOR. The Works of Eva Jiricna / Práce Evy Jiřičné, Prostor – architektura, interiér, design pro TECHO, Praha 2005.
Milena Lamarová, Český design 1980–1999, Praha 1999, s. 56–61.
Penny Sparkeová, Století designu – průkopníci designu 20. století, Slovart, Praha 1999
Ze vzpomínek žáků Jaroslava Fragnera. Eva Jiřičná, Architekt, 1998, č. 25–26, s. 84.
Eva Jiřičná, Z výstavy, Architekt, 1998, č. 24, s. 39–43.
Petr Kratochvíl, Eva Jiřičná na Pražském hradě a jinde, Fórum architektury a stavitelství, 1998, č. 8–9, s. 6–13.
Petr Kratochvíl – Petr Cook – Ladislav Kesner, Eva Jiřičná Architekti / Eva Jiricna Architects, Císařská konírna Pražského hradu, kat. výstavy, Praha 1998.
Eva Jiřičná, Interiéry Andersen Consulting v Tančícím domě, Architekt, 1997, č. 1–2, s. 45–49.
Jiří Horský, Hovoříme s Evou Jiřičnou: Škola. Tři věci, které se netýkají architektury, Architekt, 1997, č. 1–2, s. 54.
Martin Pawley, Eva Jiricna: Design in Exile, New York 1990.
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/3331146-unesco-kritizuje-rozvlnene-veze-na-prazskem-zizkove-jiricna-musi-navrh-zmenit, vyhledáno 13. 1. 2023.
