Lidmila Švarcová patří do okruhu libereckého Sialu, jednoho z nejprogresivnějších ateliérů druhé poloviny 20. století v Československu. Byť je seznam jejích realizací velmi dlouhý, překvapivě se její jméno objevuje v přehledových publikacích Sialu jen okrajově a nemá zpracovanou samostatnou biografii. Přesto ji lze považovat za jednu ze zakladatelských osobností ateliéru vedle Miroslava Masáka a Otakara Binara, působila zde celoživotně a propracovala se k vlastním rozsáhlým zakázkám.
Do Stavoprojektu Liberec pod vedením Karla Hubáčka nastoupila Švarcová brzy po absolutoriu fakulty architektury a pozemního stavitelství u prof. Šnajdera na ČVUT v Praze v roce 1961. Jejími kolegy byli v té době Miroslav Masák, Otakar Binar, Pavel Švancer, ale i méně známí architekti a architektky jako Zdena Freundová, Jarmila Beranová a Jiří Urban. V roce 1971 přešla do samostatného kolektivu spolu s Pavlem Švancerem a Eduardem Adamírou. Od roku 1981 pak působila v ateliéru Sial, opět pod vedením Karla Hubáčka. Lidmila Švarcová byla členkou Svazu architektů (1963–1971), po roce 1971 do reorganizovaného Svazu architektů ČSR již nevstoupila, což zpravidla mělo za důsledek absenci v oficiálních profesních periodikách a výstavách. Výstav Sialu se účastnila až v 80. letech.
V počátcích tvorby Lidmila Švarcová navrhovala libreta, scénáře a výstavy pro LVT (Liberecké výstavní trhy), oblíbené pro expozice textilu a módy, spolu s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem. Jejich spolupráce vyvrcholila soutěží pro ideový námět a libreto pro Expo 67 v Montrealu. Vzhledem k tomu, že tým nebyl schopen odpovídajícím způsobem libreto zkonkretizovat, byla zakázka nakonec rozdělena na architekturu pavilonu a design výstavních interiérů. Interiérové realizace Lidmily Švarcové zahrnují z první poloviny 60. let interiér prodejny obuvi v Liberci, interiéry prodejny knih v Žatci a Lounech a později v Železném Brodě. Výrazně se projevuje zkušenost s výstavnictvím v duchu mezinárodního stylu, lehké, často zavěšené konstrukce z ocelových trubek jsou kombinované s masivně zpracovanými dřevěnými pulty a na míru zhotovenými svítidly. Švarcová navrhla halu kina v Doksech v týmu Karla Hubáčka.
Od 70. let se Švarcová v Sialu věnovala vlastním projektům – byť zpracovávala řadu urbanistických studií a rekonstrukcí, realizovala od 80. let především stavby občanské vybavenosti (obytné domy, domy seniorů, pečovatelské domy a jesle) a veřejný prostor. Mezi její nejznámější realizace patří výtvarně pojatý skleněný pavilon v parku v Teplicích přiléhající k nové koncertní síni a Léčebna dlouhodobě nemocných v Liberci. Tato široce publikovaná stavba byla určena pro poměrně nevhodné rušné místo nedaleko centra města. Švarcová situaci vyřešila hmotovou kompozicí dvou bočních křídel obrácených do klidného vnitřního atria. Celý neofunkcionalistický komplex byl vyzvednutý na piloty a nepředstavoval tak bariéru. Vnitřní park mohl sloužit i kolemjdoucím. Skleněný krystalický pavilon lázeňské kolonády v Teplicích byl zase volně inspirovaný pavilonem Bruno Tauta na výstavě německého Werkbundu v roce 1914.
Od přelomu 70. a 80. let byla Švarcová i scénograficky činná, její manžel Jan Vančura byl malíř a scénograf. Po roce 1990 navrhla kostýmy pro třicet představení, především pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci, ale i pro různé další scény v ČR. Mezi nimi také instalaci – reklamní poutač obchodního střediska Ještěd z roku 1986 v podobě šestnáctimetrové komiksové figury složené ze dvou skruží – hlavy s kšiltovou čepicí a těla s firemním logem.